Pěkně vás tu vítáme

17. června 2020 v 6:30 |  Červen 2020
Vždycky takhle v červnu si vzpomenu na všechny, který čeká nástup na novou školu nebo dokonce intr . Je to vždycky zálul , ale troufám si říct ,že my , který jsme byly na intru jsme to měli těžší . Přece jen jsme nemohli vypadnout domů a líp ty novoty vstřebat u svých nejbližších . Dodnes si pamatuju, jak to bylo před tim než jsem nastoupila do Jedličkárny . Nejdřív jsem si s našima udělala výlet do Prahy , kde mi školu ukázala dociální pracovnice , bylo to mimo den otevřených dveřích, takže byl klid . Nevim, jak bych to popsala - spousta lidí a neznámý prostředí . Pamatuju se, jak se hned zeptala , jestli budu potřebovat ve škole asistentku , že by mi jí přidělili , fíha . Byla jsem samostatná, takže jsem jí nechtěla . Podruhý jsem tam byla na přijímačkách , takže jsem poznala svou třídní učitelku. V průběhu prázdnin jsem byla s rodičema pozvána ta takovej adaptační víkend , kterej se konal pro nově nastupující . Bylo to fajn , vzali nás do bazénu , rodiče měli různý schůzky ,ale celkově ten režim byl volnej , poznávací . Šlo hlavně o to , abysme se navzájem poznali , jak studenti , tak vychovatelé, koho budou mít . Každej jsme bydleli na intru , kde jsme měli bydlet i během školy a hlavně jsme poznali vychovatele , kdo koho budeme mít . Celej ten pobyt měl mít informační charakter , ale já si jen pamatuju, že nam řekli , že tam funguje pomoc pouze , když si o ní řekneme , což teda nebyla tak úplně pravda , ale pro nás prváky a ustrašence to byl docela šok a nejspíš si každej představoval , jak žadoní vychovatele , aby mu pomoh na wc nebo někam dovez , divná představa .Navíc jsme je neznali a nevěděli jsme , jestli vůbec budou ochotný nám pomoc . Na konci pobytu jsem se i dozvěděla , v jakým pokoji budu bydlet, dali mě do jednoho s novou spolužačkou , která tam taky byla, takže bylo celkem fajn se už s někým znát a vědět co bude .

Nastal den D . Nevim, jak je to jinde , ale na celým baráku byl asi jen jeden vychovatel a nikdo se o nás nezajímal . Drsný , takhle nás hodit do vody . Pamatuju si, jak nás jedna holčina, která taky byla na tý adaptační věci všechny sezvala na pokoj a my tam zaraženě seděli , každej ponořenej do svých obav , bylo to divný . Já měla tu výhodu,že jsem na intru už byla ,ale stejně - ten nezájem vychovatelů mě zarazil . Psychická podpora od nich nepřišla , nicméně my jsme si tam slíbili , že to dáme a neposereme se . Nikdo nechtěl bejt sám, tak jsme se podrželi navzájem sami . Jestli se myslíte , že tohle bylo to nejhorší, tak se mýlíte .

Druhej den ráno - učitelka , naše spása . Konečně někdo, koho jsme znali . Šli jsme na uvítání , nacpali nás dopředu a narvaná tělocvična přivítala každýho nováčka zvlášť . Pro mě jako introverta to bylo peklo . Po skončení si nás odchytil nějakej kluk s metalovým stylem a řekl nám,že je náš vychovatel , všude spousta lidí a křik , tak jsme se taky představili . Já to nečekala , protože nám bylo řečeno , že budeme mít jen 2 vychovatele , ženu a muže a ne 3. Nicméně učitelka už nás zase táhla do třídy . V ten rok byla třídní ve 2 třídach - měla nás a zahradníky, který tam už seděli . Řekla jedný z nich - Monice , aby se nás jakoby ujala . Monika tam byla dávno před náma a byla na stejným intru jako my . Tenkrát jsem to ještě nerušila , jak tahle slečna nám bude nápomocná . Tak vida , už se s pár lidma známe . Oběd a tam se nám přišla představit vychovatelka , a to už snad bylo všechno . Všem prý můžeme tykat , i když to nejsou naši vychovatelé nebo asistenti. Neskutečnej guláš ze všech těch lidí .Často jsem si pomáhala tim,že mě ten někdo tyká , takže to bude si někdo z těch , komu můžu tykat taky :D .

Byl to mazec , na první den toho bylo fakt moc a hlavně nám nikdo nic nevysvětlil . Měli jsme ve třídě asistentku pedagoga pro spolužáka - pro nás úplně nová věc . Opět nám nikdo nevysvětlil, jak to funguje , zůstávala s náma i o přestávce . Nikdo nevěděl co má dělat. Až teda ona sama řekla , že si jí defakto nemáme všímat a že rozhodně není nějakej náš dozor a nedonáší učitelům . Docela dlouho nám trvalo si tam na ní zvyknout , ale nakonec jsem se s ní brzy spřátelila a všichni jí vzali mezi sebe . Na všechno jsme museli přijít sami , což se táhlo celou dobu . Jim to asi přišlo normální , ale mě to vadilo . Všichni chodili v civilním oblečení , takže nebylo poznat, kdo kam patří. Je sice hezký mít možnost tykat kromě učitelů všem , ale nikdo vám neřek , kdo je ten učitel a kdo ne , že . Uvítala bych aspoň za začátku , kdyby ty lidi nosili jmenovky . Normálně se stávalo ,že jsme třeba šli s vychovatelema a někoho potkali , pozdravili se , ale nám nikdo nikdy neřek, kdo to je , natož, aby se nám třeba představil . Nemyslim si , že jsem nějaká zhejčkaná ,ale tohle mi hodně vadilo . Proč prostě nikdy neudělali pro nás nový nějaký sezení s tim, že dotyčnej je ten a ten a patří do toho nebo toho úseku ? I spolužáci si na to stěžovali . Ale zaměstnancům to přišlo úplně normální . Chaos. Jediný, co nás uklidňovalo byl fakt, že i na ostatní prváky v tomhle jejich vychovatelé prděli stejně jako na nás .

Měla jsem spolužáka, bylo mu 16 a byl prvně od rodiny . Špatně to nes a byl hodně fixovanej na svou rodinu , ten to hodně špatně psychicky nes a já se nedivim . Mě by asi šlehlo a to jsem se pokládala už za zkušenou . Nikdo nám nic nevysvětlil a museli jsme na to přijít sami . Psychická podpora od našich nových "rodičů " nebyla a ono taky hned nejdete brečet k cizím lidem , ale myslim si,že i u kluků bylo pár emočních výkyvů .

Pamatuju si, jak jsem třeba jela do jídelny spoustu lodí a vždycky mě vzali nějaký ruce a vezli mě , nikdo neřek , kdo to je a než jsem se vzpamatovala, tak byl pryč . Často jsem se jméno toho či onoho dozvěděla tak, že ten druhej řek jeho jméno . Nebo tim, že mi první řek ahoj a tykal mi . A pokud byl někdo rád mimo dění jako já, tak se k němu tyhle informace skoro vůbec nedonesly . Tohle prej praktikovali na všechny i na nový zaměstnance . Dodnes, když nastoupí někdo novej , tak tápe jako kdysi my . Nevim, proč tohle praktikujou a jakej to má význam ,ale je to hodně nepříjemný a nikde jinde jsem to nezažila . Jako kdyby si ty lidi mysleli, že to ani nepotřebujeme vědět . Co na tom, že jsme nikdo neměli skušenosti s asistentkou a netušili jsme co dělá a co na tom,že tohle je možná náš vychovatel a my to nevíme . Bylo to tvrdý a hodně .




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama