Byl jednou jeden Šimon

30. července 2018 v 7:27 |  Téma týdne

Komu dát místo v srdci ? no, řekla bych všem, kdo nám prolítnul životem , měl nás rád i my jeho . Mám takových lidí několik ,ale psala bych o jednom člověku . Je to už 10 let . Jmenuje se Šimon , Šimon pracoval v Jedličkárně jako asistent pedagoga , což je něco jako asistent klasickej - pomáhá s jídlem , na wc atd , akorát,že to nedělá u někoho doma,ale ve škole . Myslím,že taky může zaskočit za učitele ve výuce ,ale nejsem si jistá , každopádně Šimon ,takhle zaskočil jen jednou u nás a byla z toho hodina ve stylu - koukáme se na sebe . Nutno říct,že mu v tý době bylo pouze 24 a neměl žádný pedagogický vzdělání , takže nic zavratnýho jsme ani nečekali a spíš jsme si ho dobírali ,že sedí za katedrou .

Aby bylo jasno, tak tam to bylo tak,že asistent pedagoga = kamarád a spolužák . Schválně se vybírali lidi našeho věku , abychom neměli pocit ,že je to jen nějakej dohlížitel na chod ve třídě . Takže v podstatě všichni asistenti, hlavně mužskýho pohlaví, dostávali od svých "spolužáků " pořádnou sodu ,ale v dobrým samozřejmě , někdy i oni se chovali pubertálně , takže bylo těžký rozlišit ,kdo je kdo. A jak se k nám vůbec tenhle kluk o 3 roky starší než já dostal ? Naše třída byla navzdory svým handicapům a vozíkům dost samostatná , ale jeden spolužák se sám nenajedl , nepsal , nemluvil a nic , takže musel mít někoho k ruce . V prváku měl slečnu ,ale ve druháku , mu dali Šimona , hlavně kvůli wc atd. Nutno říct ,že asistentů mužů bylo na celý škole zhruba pro 200 žáků asi 5, takže fakt nedostatkový zboží . Když měla nějaká třída asistenta chlapa , tak to už bylo něco , najednou vaší třídu znala celá škola . Bylo tam málo kluků,takže si ho půjčovali i jiných tříd ,hlavně na tělocviky ,na tahání ,ale byl náš . U nás teda Šimona předcházela ne moc dobrá pověst , takže nevím, jestli jsme se nějak vyhoupli " nahoru ". Pravda je , že pan asistent si občas schrupnul a do školy chodil docela sporadicky , na všechno házel bobek . I jednou úplně odešel a zas se vrátil,protože zoufale potřebovali chlapy . Ale u nás se docela schopil a nikdy jsme s ním problém neměli . Mezi nás zapadnul okamžitě a jestli jsme ho za něco milovali , tak pro tu schopnost na to házet bobek . Nejvíc jsem se s ním skamarádila já a on se mnou , byli jsme si věkově nejblíž ze všech a taky se mi líbil . Nicméně se nikdy nic nestalo , kromě držení za ruce a ještě tak "natajnačku ", radši, protože tam se na to dávalo extra pozor a heslo " nepošukáš asistenta svého ," i když váš asistent vůbec nebyl , tam bylo všudypřítomný . Stačilo málo a už na vás koukali divně a to včetně učitelů . A nikoho nezajímalo,že jste oba dospělí a svéprávný . Kdo porušil a vyšlo to najevo - bez milosti vyhazov ,buď vy nebo on a nemluvili jen tak do větru, mimochodem . Znám případ , kdy se asistent zamiloval do studentky, ona musela odejít, on zůstal , vzali se a mají spolu 2 děti . To neříkám ,že si myslim,že vztah asistent - student je jedinej správnej , jen je vidět ,že to někdy jde a vyjde .



Zažili jsme spolu spoustu srandy , oba dva dohromady silná dvojka a prakticky nerozlučná , humor stejnej i podobný názory , neustálý kamarádský popichování ,prostě dokonalost a dokonce byl i od fotbalu ,takže pověstná třešnička na dortu . Ke konci druháku odešel , já tam ještě zůstala jakože na samostatným bytě na jeden školní rok ,ale už jsme se nikdy neviděli, teda kromě jednou, kdy tam prolítnul a stačili jsme si říct jen jak se máš . S tím,že se ještě určitě potkáme . Tenkrát ještě sociální sítě nebyly tak in,že by jsme se někde našli a zůstali v kontaktu a ani on na žádný není dodnes . Mrzelo mě to ,že je pryč ,ale tohle bylo tak nějak přirozený - věděla jsem,kdy to skončí, tak jsem měla možnost si to ještě užít . Neublížil mi , takže se to snáší líp . Jediný , co mě trochu mrzí,že jsme se ani nerozloučili , ke konci se totiž na fotbale zranil a musel na operaci , takže konec byl bez něj ,ale možná je to i tak dobře . Ono totiž rozloučení je takový až moc definitivní . Hodně let jsem o něm nic nevěděla , až jednou jsem jeho jméno dala do Googlu, jen tak pro zajímavost a vyskočilo mi,že už pár let dělá v družině vychovatele v jedný pražský škole , takže přece jen se stal zodpovědnějším a pořád dělá ve školství . Krom toho taky dělá trenéra malým dětem ve Slavii , takže ani fotbal tak úplně nepověsil na hřebík .

A já ? nemám potřebu ho nějak kontaktovat , je to už 10 let a stejně bysme si asi neměli co říct , je to dlouho . Možná už má i rodinu, nevím , každopádně stejně bysme byli každej asi jinde. Občas pomocí webových stránek kontroluju , jestli v tý družině ještě je , někdy se tam objeví jeho fotka ,takže mám i přehled, jak po těch letech vypadá - vím, že žije a kde je . Stačí mi to . Ono je někdy lepší to nechat, tak, jak je , nechat si ty krásný vzpomínky .
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk Hledač | E-mail | Web | 30. července 2018 v 8:38 | Reagovat

velmi citlivě a lidsky napsáno... v Ta kávarně jsem jednou cosi recitoval, moc fajn lidi :-)

2 Lucky Lady. | Web | 30. července 2018 v 10:11 | Reagovat

Pekne napísané, ale myslím, že cítiš k nemu ešte niečo, alebo resp. zažila si s ním krásne spomienky, krásne chvíle, ktoré by si trošku chcela vrátiť aj späť, alebo resp. chýba ti to. Myslím, že by si sa s ním určite dala rada znova do kontaktu, len už nevieš ako, keď si ho takto preklepávaš. Poznám to. Ja mám tiež človeka, ktorého si stále pozerám na FB, a chcela by som určité veci vrátiť späť, ale už viem, že každý máme svoj život, a asi by to nebolo ani pre jedného prospešné. :-) A na to, že je to už 10 rokov, sa ti kvalitne vryl do pamäte. :-)

3 beznadějná romantička | 30. července 2018 v 10:35 | Reagovat

tos napsala hezky, taky mi takto jednou prolétl jeden životem, ani nevím, co je s ním dnes, ale vědět nechci, věřím, že se má dobře, založil rodinu a je spokojenej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama