V (ne) pasti handicapu

18. června 2018 v 6:30 |  Téma týdne
Ve vlastní pasti může být i člověk s postižením , tím,že vnímá,že něco nejde , tak jak by si představoval a nebo,že ač vyvine sebevětší úsilí nejde mu nic . Podle doktorů patřím mezi těžce postižený osoby - mám dětskou mozkovou obrnu , kvadruparézu, což je postižení všech 4 končetin a jsem spastická , což je,že mám křeče v těle . Pokaždý , když mám nějakou novou rehabilitační sestru, tak se diví,že jsem vůbec přežila porod , i když jsem teda měla namále . Narození v 6 a půl měsících , neměla jsem ani kilo , krvácení do mozku a 2x mě resuscitovali . Nic moc start do života , ale i tak asi říkám,že jsou na tom lidi hůř . Nestěžuju si - chodit můžu , byť teda jen o berlích a chodítku , jediný co mi vadí jsou ty spazmy ,ale nikdy jsem je neměla tak silný ,abych musela brát medikamenty . Taky tělo už od nějakýho mýho 20 roku trpí chronickýma bolestma všeho druhu, od skoliózy páteře po bůhví co , takže už jsem jako důchodkyně a tělo chřadne ,ale je důležitý se v tom moc nepitvat , koneckonců ani doktoři s tím nic neudělají -je to průvodní jev mojí diagnozy .Prášky jsem nikdy na nic nebrala a ani nechci, alespoň dokud to půjde .


Život s DMO je v podstatě celej o příkazech a cvičení . Pokrč tu nohu. Uvolni se , Stůj .. A není to jen o cvičení , celej život musíte sobě a hlavně okolí dokazovat ,že jste víc než za co vás mají ostatní , zní to namyšleně ? možná , ale takhle to je. Pořád se najdou lidi , který když vidí někoho na vozíku hned si vás zaškatulkujou jako mentálně zaostalýho , můžete mít stovky akademických titulů ,ale to nikdo neví , nevidí a na čele to napsaný nemáte . Ono stačí, když máte vadu řeči , což lidi s mojí diagnozou mají hodně často , já nikoliv . Mluvím úplně normálně , ale zase znamená , že když třeba něco vyřizuju po telefonu , musim někam dojet ,ale jsou tam schody , tak mi moc nevěří,že jsem na vozíku , protože dle nich přece musím mít vadu řeči . Nebo často na mě křičí , jakobych byla nahluchlá a retardovaná zároveň a nejvtipnější na tom je , že se to nejvíc stává v nemocničních zařízeních , kde by tuplem měli vědět, jak se chovat . A pak tykání - teď už se mi to moc neděje , díkybohu , ale když , tak mě to dokáže vytočit , to,že jsem na vozíku neznamená ,že mi budete automaticky tykat, je mi 31, jasný ? Nebo když jdu s doprovodem , tak se na všechno ptají jeho a já jsem vzduch . A je spoustu dalších takových chuťovek .

Jste ve vlastní pasti , pasti vašeho mozku , cvičíte ,ale víte,že stejně nikdy úplně chodit bez pomůcek nebudete , neuzdravíte se a přesto cvičíte dál . Víte, že dosud není žádná léčba , není nic , co by vám ty vaše nevyvinutý " chodící " buňky nasadilo zpátky do mozku . Holt mozek není přerušená mícha , se kterou se už dneska dá dost dělat . Vy to štěstí nemáte a nejspíš se už ani nějakýho lékařskýho pokroku ani nedožijete . Pracuje se jinde na vyléčení různých nemocí ,ale lidi s DMO nemají nátok ,aby na ně taky přišla řada .



Ale co , nikdy jsem nebyla typ , kterej by fňukal , jen to na mě občas přijde . Pro někoho jsem v pasti ,ale víte co ? už dávno jsem tu svou past, tu klec , která mě znemožňuje volnej pohyb rozbila a dostala se na svobodu . Na svobodu , která sice není jako ta vaše , ale pro mě je hodně vydřená a o to cennější .
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aliwien | E-mail | Web | 18. června 2018 v 11:29 | Reagovat

Hezky jsi to vystihla. Můžu jen souhlasit. Bohužel předsudky některých lidí nelze změnit.

2 Zlatice | E-mail | Web | 18. června 2018 v 14:33 | Reagovat

Ano lidi vidí jen to co, chtějí vidět sice je to k jejich vlastní škodě, ale to je nezajímá :-| Hezky si to napsala :-)

3 bluesovka | 18. června 2018 v 23:02 | Reagovat

Ano, ano, znáš to všechno moc dobře. Tvou zkušenost ti nikdo nevezme. A že si občas zafňukáš? No to je jasný... ale ty jsi ďábel! :-)

4 beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 19. června 2018 v 19:18 | Reagovat

Opět jsi uhodila hřebíček na hlavičku. Jsi bojovnice a ty to nevzdávaj!!

5 | Web | 20. června 2018 v 13:46 | Reagovat

Předsudky jsou hrozná věc, ale má je každý. Moc se mi ale líbí pozitivní nádech článku - bojovnice jak má být! A fňuká každý, někdo pořád, někdo občas :D :)

6 Eliss | Web | 20. června 2018 v 15:40 | Reagovat

Napsala jsi to moc hezky, ty předsudky jsou opravdu smutné, je super že se nevzdáváš! :-)

7 Ježurka | Web | 20. června 2018 v 16:23 | Reagovat

Nemáš to jednoduchý, ale věřím, že si někteří lidé myslí své a nedokážeš to změnit. Ale je pravda na druhé straně, že jsou na tom někteří hůř. Já měla v práci kolegu, který měl syna, který byl celý život na invalidním vozíku, jinak nějaké velké potíže neměl, ale jeho otec by tolik chtěl, aby mohl aspoň trošku chodit. Nešlo to. Bohužel.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama