Náhradní " rodiče "

9. dubna 2018 v 7:17 |  Téma týdne
Kdysi jsem chodila pár let na školu při ústavu sociální péče pro tělesně postižený . Byly tam výhradně děti , který neměli rodinu buď vůbec a nebo byly rodičům odebrány z důvodu nevyhovujícího prostředí . Vždycky je hrozný , když děti nemůžou žít u rodičů, ale pokud mají nějakej handicap , tak je to o to smutnější . A to nejen proto , že takový děti se zpravidla nikdy nedostanou do rodiny a žijí v ústavu celej život , protože je nikdo nechce .

Jejich rodina je personál : sestry a vychovatelky , nedovedu si to představit , že odmalička mám několik " matek " , že se střídají podle toho, jak mají dlouhou službu . Pamatuju, že kdysi jsem chodila na kroužek keramiky a se mnou holčina , která nikdy nepoznala rodinu a žila tam od 3 let, tenkrát jí bylo 13 a odcházela její dlouholetá vychovatelka . Začala tam brečet a já si uvědomila , že tyhle děti vlastně přichází o rodiče a v pubertě je to ještě o dost těžší . Bylo mě jí hrozně líto a napadlo mě, kolikrát za život jí tam tohle ještě čeká a vůbec všechny .

A co vůbec vychovatelé a sestry když odejdou jako myslím úplně někam jinam ? stýská se jim , když vlastně opouští svoje děti a kterým byly jedinými rodiči a nebo jedou dál ? Vím, že v pomáhajích profesích by se nemělo být nějak moc citově zainteresován , ale jde to v tomhle případě vůbec ? Nebo převažuje přeci jen rozum , že musím jít dál a odejít ? A taky by mě zajímalo, jak to vypadá s výchovou takových dětí - je pak takovej člověk svůj ? chci říct od každýho , kdo s ním žije si bere něco a každej z personálu se chová samozřejmě jinak . Takže sestra Anča , říká tohle a chová se tak a tak , ale sestra Máří zase jinak a vychovatelka Míla ? zase něco jinýho . Nevím , ale já bych asi z toho byla dost zpitomělá a utvořit si svůj rozum je v takových případech asi nemožný ..

Každopádně všechny tyhle lidi obdivuju , já bych to dělat nemohla, protože jak se znám brala bych ty lidi a děti jako svoje a navíc tam bylo i dost případů různých týrání , takže pokud to víte těžko to lze přejít a asi se k tomu dotyčnýmu chováte jinak . Asi bych si neuměla udržet zdravej odstup a vždycky by vyhrál cit nad nějakým tím rozumem, že bych si je pro svý vlastní dobro neměla připouštěť moc k tělu .
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bluesovka | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 8:57 | Reagovat

Milá Hrachajdice, vždycky nám vtloukali do hlavy, že nemáme být mámou ani tátou. Ale nevyhneš se tomu, že nějaký klient je ti bližší. U mě to byla Kristýna a když odcházela do jiného ústavu, byl to pláč veliký. A klienti si do nás- pracovníků -  svoje představy o svých rodičích také vkládají. Někdy to ani netušíme a třeba když za námi chodili klienti po opuštění ústavu na návštěvu, tak mockrát prozradili, že jsme byli jako jejich rodiče. Je to těžké najít hranici mezi rozumem a citem. :-)

2 klavesnicetuka | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 10:45 | Reagovat

to já bych tak asi nezvládla dělat a obdivuju takové lidi
a vůbec nechápu jak někdo může týrat vlastní dítě
já bych umřela steskem kdyby mi odebrali malého

3 beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 15:08 | Reagovat

Taky si neumím představit, že bych takovou práci zvládla a skutečně obdivuju všechny, kdo se do toho pustí... miluju všechny děti a představa, že k někomu takto ctově přilnu, což je myslím přirozené, a on pak prostě odejde a přijde další, asi by mě to rozervalo... Haha-možná proto chci být raději učitelka :D tam to sice bude kontakt s dětmi, ale takový, hm, odměřenější? aspoň doufám...

4 Eliss | Web | 9. dubna 2018 v 15:47 | Reagovat

Myslím, že těm sestřičkám a vychovatelkám, pokud nejsou bezcitné, na dětech určitě záleží. Obdivuji je, protože to musí být určitě velká psychická zátěž...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama