Košumberské "ale "

26. března 2018 v 7:36 |  Téma týdne
Už jsem tu kdysi psala o tom, jak jsem v dětství jezdila do lázní , konkrétně do Hamzovy tehdy ještě dětský léčebny v Luži - Košumberku . Převažujou pozitivní vzpomínky , ale přece jen se i tam něco nepovedlo . Začátky byly krutý když jsem coby 3 letá odjela na léčení sama na 3 měsíce . Podepsalo se to na mojí psychice docela dost . Byl to rok 1990 a režim byl ještě velmi tvrdej a tenkrát se s dětma nejednalo zrovna v rukavičkách , jak bylo zvykem . Je zvláštní, jak se tohle tolerovalo a nikomu to nevadilo , asi se mělo za to, že nás děti to zocelí , což se u mě teda nestalo . A vyvolalo to u mě až docela velkou závislost na mámě .

O to líp mě bylo další roky , kde jsem jezdila už jen s mámou . V těch 90 . letech to tam z dnešního pohledu bylo asi hrozný . Tekla rezavá voda, často vypadával proud a dokonce i před nástupem doporučovali vzít si s sebou baterku . Nebyl nikdo , kdo by za ten měsíc pobytu alespoň jednou nezůstal uvízlej ve výtahu , protože přestal jít proud . Léčebna původně sloužila dětem s TBC od roku 1901 , takže pavilony leckdy působily až děsivě - velký tmavý chodby, vysoký stropy a hrozně velký místnosti , moc nepomáhalo ani to, že ve všech oknech byly mříže , aby děti nevypadly . Nic pro děti převážně školkovýho věku , ale vlastně ani tehdy se nikdo nepodivoval , že je to tam takový ponurý , prostě to k tomu patřilo . Pamatuju ze začátku , jak každý ráno nás sestry budily a měřily nám teplotu , jak se tamnější strava nedala vůbec jíst . Prostě jako všechno mělo i tohle svoje horší stránky .

Navenek to tam vypadalo dětskýma pacientama vesele , ale opak byl pravdou , spousta těžce tělesně postižených dětí s různýma deformitama , leckdy na pohled nepěkných . Spousta smutku po rodičích , bolestí . Byl tam jeden pavilon , kde léčily děti s ortopedickýma vadama . Děti tam byli samy bez rodičů , ostatně jako většina . Mimo jiný , tam léčily kyčle tím způsobem , že děti vyloženě několik let leželi v postýlkách a na nohou měli snad nepřetržitě závaží . Jedinej přesun co měli z pokojů , byl ten , že je vyndali na takovou celoprosklenou krytou chodbu i s postelema , protože si nemohli ani sednout , otevřeli na ní okna a byli jakože na vzduchu, v rohu měli televizi a opravdu tam ty děti v létě žily i několik týdnů . Lehárna se tomu říkalo a byl to vlastně pozůstatek léčení pacientů s TBC . Vždycky když jsem je tam viděla takhle ležet , nebyl to příjemnej pohled . Ale kupodivu ty děti to tak nebraly- smály se , zlobily , prostě jako každý dítě . Někdy jsem na ten pavilon chodila i do školy a opravdu všechno se tam odehrávalo v postýlkách , dokonce i na pokojích měli rovnou na zdech tabule jako ve třídě a učili se vleže . Tohle byl hodně nepříjemnej pavilon, takovej hodně nemocniční a ráda jsem vždycky odcházela pryč . Nikdy jsem nepochopila , proč se to muselo léčit takhle krutě - několika ročním pobytem v postelích, ani nevím , jestli to k nečemu bylo a zlepšilo se jim to . To my vozíčkáři jsme paradoxně byli v pohybu daleko svobodnější .

Ale časem všechny děti vymizely a nahradili je dospělí . Pamatuju doby , kdy pavilony byly doslova natřískaný až po strop a všude jen děti . Dospělý pacienti se léčili snad jen v jednom pavilonu . A dneska už je to víc jak 10 let přesně naopak , děti se léčí už jen ve 2 , co tak vím . Je to docela škoda , i ten křík dětí , zlobení a zlobení se vychovatelek k tomu patřil , teď je tam podivnej klid . Nevím , možná dětí už tolik není a nebo jezdí jinam . Je smutný , že je nakonec vytlačí dospělý , když to 100 let byla odjakživa léčebna dětská , ale možná je to i o penězích , přece jen z dospělých může kápnout nějaká ta korunka navíc , z dětí ne . Každopádně jsem ráda, že já tam zažila tu pravou léčebnu , s těma , pro který byla určena původně - s dětma . Něco bylo tenkrát fajn a něco na dnešní dobu asi dost diskutabilní a mělo to svoje ale , ale i přesto to fungovalo a ráda na ty pobyty vzpomínám .

PS : na fotce asi tak z roku 1994-1995 jsem na pavilonu, kam jsem jezdila s mámou , tak máte možnost se podívat do tamnějšího pokoje . Na fotce jsem s dlouholetým kamarádem, se kterým jsem se seznámila právě tam a velmi často jsme se tam každoročně setkávali :) .

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aliwien | E-mail | Web | 26. března 2018 v 10:13 | Reagovat

V mnohém s Tebou souhlasím, i když já jezdila do jiné léčebny. Tenkrát to prostě tak chodilo.

2 Eskarína | 26. března 2018 v 14:58 | Reagovat

Nebylo to lepší ještě v půli devadesátých let v Jánkách...

3 Eliss | Web | 26. března 2018 v 15:29 | Reagovat

Ten tvůj popis je mnohdy docela děsivý...

4 beznadejnaromanticka | Web | 26. března 2018 v 15:58 | Reagovat

souhlas s Eliss, občas mě děsíš, ALE :D jseš to prostě ty ;-)

5 lissy-paolohn | E-mail | Web | 26. března 2018 v 18:27 | Reagovat

Ne všechno zdá se býti
tím, čím je,
ne všechno bez výhrad je
dobré, zlé,
jen jedno bez výhrad my přijměme,
to slovo naše je... naděje.

6 klavesnicetuka | Web | 27. března 2018 v 15:43 | Reagovat

to muselo být krutý
já si pamatuji že jako dítě jsem byla v nemocnici se zápalem plic...bylo mi hrozně smutno být tam sama bez rodičů...sestřičky, aby mě rozveselily, mě vozily po chodbě na vozíku:-)

7 Marcela | E-mail | 27. března 2018 v 22:18 | Reagovat

Ono to v té době tak bylo nejen v léčebnách, ale i v nemocnicích. :-)
Vzpomněla jsem si, když mě bylo 10 let a já byla v nemocnici 14 dní. :-D
Jako bylo dobře mezi dětmi, ale doma je prostě doma. :-)

8 Sacharin | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 2:10 | Reagovat

Ve dvě ráno komentář zkrátím. Zařazuji do výběru na Téma Týdne. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama