Vozík - strašák lidstva

7. února 2018 v 9:30 |  Únor 2018

Minulej tejden jsem jela autem a před náma přecházel nějakej děda starej o holích , sotva chodil a tak musely všechny auta zastavit . I kamion, o kterým jsem si myslela,že dědu neuvidí a smete ho, což se naštěstí nestalo . Jeho přejití po silnici trvalo asi 3 minuty . Přimělo mě to k zamyšlení : proč tolik lidí odmítá invalidní vozík ? vždyť tomu dědovi ho určitě taky nabízeli ,ale ne - radši budu ohrožovat ostatní i sebe , i když sám vím ,že sotva lezu .

Jasně , z pohledu vozíkáře je to jiný . Jiný , když sedět na vozíku mi přijde naprosto přirozený a nic jinýho vlastně neznám , ale proč je to takovej strašák všech ? Něco až v krajním případě, něco konečnýho , i když žiju dál . To,že když sedím na vozíku , jsem v očích ostatních a i ve svých něco míň . Proč ty po úraze často páchají sebevraždy , že jsou na vozíku ? . Proč lidi, který už mají svůj zdravotní stav tak blbej,že by jim vozík byl ku prospěchu ho nechtějí. Je to něco nepatřičnýho na něm sedět ? . Je to důkaz slabosti na něm bejt ? Vždyť existuje i spousta rádoby vtipů na vozíčkáře a některý jsou vážně hloupý, dělat si z nás vtipy popřípadě nás až nekriticky obdivovat to jo , ale většina z vás by na vozík nikdy nešla . Víte , nesnáším ty kecy , když mi někdo zdravej řekne, že si ani neumí představit bejt na vozíku a že by to nedal . Většinou ze zeptám " a proč ne ? " ale odpovědí je mi mlčení , protože vlastně ani sami neví . Jako když vezmu čistě jen vozík a ne třeba bolesti , který jsou s tím spojený , který mám i já nebo to, že se ne všude dostane kvůli schodům či mu bude muset někdo něco podat . Co je na tom tak špatnýho ? Co je na tom , že člověk nestojí, ale sedí na prdeli ? To je už nějaká jiná klasifikace člověka , stojíš - jseš plnohodnotnej člen společnosti ? Sedíš - tak už je to něco jinýho ?
Co v tom je ?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Popelka | Web | 7. února 2018 v 10:07 | Reagovat

Nikdy jsem si tohoto fenoménu nevšimla, ale máš pravdu, že to je asi ve společnosti přítomné. Pamatuju si, když byl můj děda těžce nemocný a už se o sebe nedokázal postarat, tak stejně pořád hrozně toužil chodit na procházky, asi protože mu to připomínalo doby, kdy byl ještě zdravý a velký sportovec. Myslím proto, že pro hodně lidí je to trochu otázka hrdosti, ale ve smyslu sami k sobě, že si sami sobě ještě potřebují dokázat, že prostě dokážou dojít do sámošky pro pečivot. Byť je to blbost a vozíček by jim usnadnil život a byl by bezpečnější řešení. Díky za zajímavý článek :)

2 Alka-fejetony | E-mail | 7. února 2018 v 10:14 | Reagovat

No a já to vidím tak, že jízda na vozejku je děsně náročná a dokud jdu, tak je to pro mne snazší. I když to "jdu" znamená, že se ploužím.

3 Kitty | E-mail | Web | 7. února 2018 v 10:46 | Reagovat

[2]: No ploužíš, protože tvoje motto je, že jsi "lemra líná". Jiné je to v případě, že vozík jinak normálnímu tělu nahrazuje pouze nohy. Aby neseděl doma, ale dostal se mezi lidi, případně pracoval.
Moje milá lemro, chápu tě, tahle milá "hrachajdice" je ale na vozíku skoro odjakživa, nemůže si volit. I když, jak čtu její blog, kousek o holích ujít může ;-)

4 Alka-fejetony | E-mail | 7. února 2018 v 11:53 | Reagovat

[3]:  Chápu, jak to myslí hrachajdice i Ty. Ale jízda na vozejku není žádná brnkačka. Možná bych uměla sjet z chodníku přes přechod - ostatně zhusta jsou již nájezdy upraveny - ale při otočení se ze silnice na chodník v pravém úhlu bych se "zabila". To není o tom, že jsem lemra líná (což jistěže jsem), ale právě proto, že i ten pohyb na invalidní sesli potřebuje zručnost...

5 hrachajdice | Web | 7. února 2018 v 12:32 | Reagovat

[4]: Tak je to o tom se to naučit a tak to má každej. Upřímně důvod ,že to jde těžce a tak vozík nechci je zvláštní . Já sama mám docela dost postižený obě ruce a trvalo 21 let než mi přiznali elektrickej vozík . Jinak celou tu dobu před jsem taky musela jezdit na mechanickým a nikoho nezajímalo, že mám ruce slabý nebo,že v nich mám křeče .

6 Alka-fejetony | E-mail | 7. února 2018 v 12:47 | Reagovat

[5]: Má na podzim 34letá dcera je na invalidní sesli od 19 let. (Atypická neurofibromatóza 2. stupně...důvod nemoci neznámý, důvod proč ji má neznámý; léčba neexistuje...) takže o vozejku něco vím. (Včetně toho, jak je příšerně drahej, pojišťovna se s prachama nepřetrhne, a výdrž taky není nic moc...teda vozejku.)
Přesto je jízda na invalidní sesli umění, které je třeba se naučit. Tak bych neodsuzovala staříka, že se radši plouží...

7 hrachajdice | Web | 7. února 2018 v 14:02 | Reagovat

[6]: ok, tak se memusíte rozčilovat :)

8 Alka | E-mail | 7. února 2018 v 14:09 | Reagovat

[7]: Jestli Vám přišlo, že se rozčiluju, tak to se omlouvám. Já jsem konstatovala a vysvětlovala, proč o invalidní sesli mám jakýs takýs názor zkušeností podložený.

9 hrachajdice | Web | 7. února 2018 v 14:26 | Reagovat

[8]: dobře, ale pokud vím, tak jsem nepsala ani čárku v článku  o tom, jak je složítý ho dostat a vím to taky. Mě šlo jen o to čistě ten důvod toho, proč se ho lidi tak bojí.

10 Alka-fejetony | E-mail | 7. února 2018 v 14:56 | Reagovat

[9]: Omlouvám se Vám. Evidentně jsem se nepochopily. Včetně toho, proč někdo, kdo vozejk nemusí, ho nepoužívá.
Mějte se krásně a držte se.

11 Kitty | E-mail | Web | 7. února 2018 v 15:05 | Reagovat

[9]:[10]: Moje milá děvčata, jsem ráda, že jste si porozuměly. Máte obě zkušenosti, což my, já píšící a ostatní čtoucí, vesměs nemáme.
Proto jsem přivedla "blogový národ" k tomuto tématu, abychom se naučili vědět a poznat, jak to naši méně pohybově šťastní mají. Fakt je, že někdo vozík potřebuje a další se učí :-)

12 Verča | 12. února 2018 v 22:32 | Reagovat

Ono to vyrovnání se s nějakým handicapem je dlouhodobý proces. Rozumím tvému článku, jelikož sama jsem v podstatě od narození prakticky nevidomá, nicméně pracuji i s klienty, kteří ztratili zrak v pozdějších letech. Pro ně je to takové vytržení ze světa, kde byla spousta věcí jednodušší. Chtěli by, někdy strašně moc, zpátky, ale to holt není možné.
No a i když se postupem času člověk naučí, jak co dělat bez zrakové kontroly, ta touha tam asi vždycky bude. Na druhou stranu je potřeba těmto lidem dávat adekvátní zpětnou vazbu, protože chovat se jako zdravý v případě, kdy to ohrožuje mou bezpečnost i bezpečnost druhých lidí, samozřejmě není ok. Myslím, že adekvátní zpětná vazba ruku v ruce s laskavostí a pochopením lidem v této situaci může hodně pomoci.
Navíc i s onou touhou se dá efektivně pracovat. Často stačí se jí prostě jen nebránit. Vzít na vědomí, že takové chvíle tady zkrátka budou a jakmile se touha objeví, nesnažit se ji potlačovat, ale být s ní. Takhle napsaný se mi to sice zdá jako brnkačka, ale vím, že není a smekám před těmi, kteří se s jakýmkoliv handicapem v pozdějším věku učí vyrovnávat… a nejen v pozdějším věku, samozřejmě. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama