S tužkou v ruce jsem se narodila . Už od dětství jsem hrozně ráda psala povídky , který jsem si ,ale nikdy neschovávala , což mě teď v dospělosti docela mrzí , ale trochu si pamatuju o čem bývaly - většinou o nějaký rodině či o nějaký vesnici a charakterech obyvatel :D . Vážně a vlastně do dneška mě baví filmy a seriály na téma "žijeme v jedný vesnici " Takže žádný vnitřní hluboký myšlenky či snad poezie .. nic takovýho .
Vlastně ani nevím, jestli je dobře nebo špatně, že se dneska tužkou už moc nepíše . Popravdě já už ani tužkou moc psát neumím , protože nejsem k tomu nucená . Jo, málo platný - v dnešní společnosti PC se už psát ručně vytrácí . Ale třeba takovej napsanej dopis měl taky něco do sebe . Je to osobnější a hlavně si to můžete osahat ten papír , což když vám přijde e- mail nemůžete , tedy když si ho nevytisknete .
Na konec bych něco chtěla napsat tužkou , něco, co by zůstalo na papíru navěky a něco , čím bych chtěla ztvrdit svoje slova , že to myslím vážně . Jde o to , jak jsem nedávno psala , že jsem četla ,že jen 83% lidí s mou diagnózou se dožívá 50 let . Hodně dnů a nocí mě to leželo v hlavě , nebylo to příjemný , protože nikde jinde se nepsalo,že by mi to zkracovalo nějak život . A taky dle toho by mě nanejvýš zbývalo tak 19 let života . Řekla jsem to mámě a ta mi řekla, že to nikdy neslyšela a že je to nesmysl . Udělalo se mi líp , protože si myslím,že jako moje máma by to asi věděla a věřím jí to .. Ale co mě úplně osvobodilo bylo to , že jsem našla na jednom portálu , kde odpovídají lékaři . Někdo se tam taky ptal na prognózu člověka s DMO , sice na dítě ,ale nevadí . Odepsali mu ,že tohle nemůže říct nikdo konkrétně, že je to u každýho individuální . Záleží na komplikacích jako je třeba celoživotní užívání léků a hlavně epilepsie . Ani jedno nemám , takže to mi dalo naději , že tady přece jen budu "otravovat " déle než do 50 . Neskutečně se mi po tomhle ulevilo , že se to nedá říct , že je to tak u všech . Potřebovala jsem si to ověřit u někoho , kdo tomu rozumí a je lékař .
TAKŽE PODEPISUJU JAKOUKOLIV PSACÍ POTŘEBOU , ŽE UŽ NA TO MYSLET NEBUDU A BUDU ŽÍT BEZE STRACHU JAKO DO TEĎ.
Zbytečně se trápíš, i pět let je v medicíně dlouhá doba, za kterou se vymyslí spousta nových postupů, léků apod...
Nekaž si mládí...