Leden 2018

Naděje nevyléčitelně nemocných

29. ledna 2018 v 8:43 Téma týdne
Jako člověk s tězkým a zatím nevyléčitelným tělesným postižením beru naději jako tu nejdůležitější věc.

Jasně , když se to někoho netýká, tak proč by se tím zabýval ?, ale zkuste se zamyslet . Nemá právě člověk s nějakou těžkou , nevyléčitelnou a leckdy smrtelnou nemocí vůbec to největší právo na to mít naději ? naději ,že se jednoho dne uzdraví a nebo se jeho stav trochu zlepší . Co asi cítí matka či otec , když se mu narodí dítě s postižením ? Dítě , který bude i v dospělosti ( pokud se jí vůbec dožije ) odkázáno na pleny a na péči 24 hodin denně ? . Pokud se o něj chtějí starat , nepohání je vpřed právě nejvíc naděje ? to,že se někdy něco stane, i když oni sami ví,že se to nikdy nestane , že to dítě nikdy nebude chodit a nebude jako ostatní ? .

Moje máma měla před lety rakovinu , prodělala několik operací a zvítězila , nikde se tím "nechlubila "nedělala ze sebe chudáka a toho si hrozně vážím . Je odjakživa hrozně pozitivní , na rozdíl ode mě a určitě věřila ,že má naději a to koneckonců my všichni . Pak jsme měli v rodině ALS , měl to švagrový táta , i když se dlouho nevědělo , co mu je . Zemřel před 3 lety . Odešel fajn pán, nechal tu manželku ,2 dospělý dcery a hlavně malý vnoučata - našemu malýmu ještě nebyly ani 4 roky když o něj přišel . Kvůli tý hnusný nemoci , která je ještě horší než ta moje . Všichni jsme mu dávali naději a věřili ,že se to zlepší - nezlepšilo , ale jemu se s tou nadějí do poslední chvíle aspoň o něco líp žilo .


Moje postižení se taky nedá vyléčit - je zajímavý ,že na dost nemocí jsou léky , neustále se vyvíjí další a další možnosti ,ale na tu mojí diagnozu absolutně nic, nevím proč ,ale jedno vím jistě - já se toho nejspíš nedožiju , za měsíc mě bude 31 let a "trvanlivost " lidí s mou diagnozou je kratší než u zdravých a když se nic nevyvinulo doteď , v nejbližší době asi nic nebude . Proč se třeba na rakovinu používá chemoterapie , ale na to moje či ALS nic ?. Jasně, u ALS se vyvyjí nějaká terapie kmenových buněk , ale zase je to jen pro ty bohatý a stejně se toho většina pacientů nedožije , jde to všechno hrozně pomalu . To náš život nestojí za to , aby nám ho zlepšili a prodloužili, vždyť taky máme každodenně hrozný bolesti atd. , to nejsme tak důležitý jako ty s rakovinou a klidně , ať zemřeme dřív ? A kdo vůbec rozhoduje, jaká diagnóza má ve výzkumu přednost ? . Bylo by fajn, kdyby nám aspoň dali naději ,ale kde nic tu nic .

Volby č. 2 , opět navzdory schodům

26. ledna 2018 v 17:25 Leden 2018
Odvoleno i ve 2. kole . Tentokrát jsme šli všichni 3 - máma, já a táta . Táta proto,aby mě vytáhnul do schodů- jak jinak . Ale bylo to lepší než minule . Jak asi víte, tak urnu domů nechci , chci ukázat ,že by to tam měli mít přístupný, ale musí mě vidět, protože jinak se tam nic nezmění . Opět hromada lidí, ale o něco míň než minule - asi i tim,že jsme nešli přímo už na 14 hodinu . Paní v komisi , která má naší ulici znám už od dětství , bydlí kousek od nás a znám se s její vnučkou , která má stejný postižení jako já . Dokonce mi i nabídla bonbón , co tam měli na talířku , ale já s díky odmítla , přece jen už nejsem dítě a jí to taky docvaklo a řekla to i sama . Ale chápu ,že když mě zná odmala , že jsem pořád malá , i když už jsem dospělá skoro 13 let a chodim celkem pravidelně volit :D . Zajímavý bylo,že paní tam měla i klobásu ,ale tu mi nenabídla, škoda :D .

Od minula přece jen změna - dostala jsem se celá ze plentu a ani jsem nevyčnívala :D . Měla jsem docela problém dát kandidáta do obálky , protože mám postižený ruce a na rozdíl od minula byl tentokrát ten papír nějakej tenkej. Bála jsem se, abych lístek nebo obálku neroztrhla , ale naštěstí dobrý . Takže už odvoleno a teď jen čekat .

A koho,že jsem volila ? jméno nenapíšu , protože nemám ráda debaty, proč volím toho a toho . Lidi jsou zlý a dokážou vás napadnout i za politiku . Taky si myslím,že je to každýho věc a neměl by to roztrubovat do světa . Snad to vyjde , když už neustále bojuju se schodama do volební místnosti a když ne ? Holt to nevyjde , co se dá dělat :) . Udělala jsem pro to maximum :) .

Hrachajdice , jsi tlustá ! opravdu ?

26. ledna 2018 v 12:26 Leden 2018
Dneska jsem byla na preventivce , jak jsem avizovala . Pomalu začíná chřipková sezona a tak jsem se modlila , aby tam nebylo moc nemocných a já něco nechytla , protože jsem taky taková sralbotka , co se týče viróz a imunitu nic moc , ale musim se pochválit , že já snad za celej podzim ani zimu zatím fakt nic , takže by mě fakt naštvalo , kdybych si něco odnesla . V čekárně byla před náma jen jedna paní - evidentě hrozně nastydlá " príma ". Tak tam přišli další dvě a totéž . Vyšla doktorka , zeptala se , kdo co potřebuje a že sestra přijde až na 8 , takže těm , co mají brát krev mají počkat .A tak se stalo,že mě všichni předběhli i ty , co byli za mnou . Moc nechápu , proč mě doktorka nevyšetří a až se uráčí přijít sestra mě pak nevezme krev , no nic .

Sestra opravdu přišla i když samotná doktorka ordinovala už od 7, takže hurá a ačkoliv jsem přišla mezi prvníma , doslala jsem se na řadu jako poslední . Máma šla se mnou dovnitř , protože taky potřebovala od doktorky změřit tlak a napsat nový prášky . Zůstala jsem se sestrou sama . Z domova znám legendy , že sestra neumí ani nabrat krev a záhy jsem se o tom přesvědčila , že je něco jinak - sestra dobrých 5 minut hledala vhodnou žílu s tim,že " teda fakt neví, jestli to vůbec půjde napíchnout " . Napíchla , a i když už to teklo , pořád mi říkala ,že neví , jestli to půjde :D . Fakt bych se i smála , kdyby to byl žert ale myslela to vážně .

Pak přesun k doktorce -měřila mi tlak , přesně v tu chvíli mě poslouchala stetoskopem , což nechápu , že mě nenechá v klidu , ale i tak jsem měla limity na výbornou . Takže jsem poslala mámě vÍtězoslavnej úsměv , protože mě furt strašila , že jsem tlustá , a že mi doktorka napíše prášky a budu mít vysokej tlak . Doktorka se zeptala kolik vážím , takže tady už mámě zase svitla naděje , že mi i ona řekne,že mám zhubnout . Jenže doktorka po uvedení váhy , řekla,že je to v normě a že jí nepřipadám tak silná , takže máma skřivila úsměv a já naopak se rozzářila :D . Chudák máma - pořád mi to předhazuje a koneckonců i paní doktorce , jak jsem silná a vidí mě někdo jinej, navíc lékař a nepřijde mu to . Ani neví, jakou mi tím doktorka udělala radost :D . Takže prohlídka v pohodě a pak si v pondělí zavolat na výsledky krve , brali mě i na cukr , ale to snad bude taky ok .

Je to těžký bejt silnější, když jste na vozíku , hrozně lehce se přibírá ,ale dolů to nejde když se nemůžete hýbat . Spíš bych řekla , že máma to vidí jen v tom, když mě musí někam pomáhat , jenže upřímně moc často to není - všechno si udělám sama , od koupele po oblíkání atd , takže kam mě tak tahá ? Skoro nikam - maximálně když někam jedeme a nemám električák , tak mě musí vézt na mechanickým , ale většinou električák mám a že bysme někam jezdívali často to fakt ne . Nebo pak když jedeme autem , to mi musí pomoct nasednout a vystoupit , ale jinak se po městě pohybuju pomocí MHD , takže tenhle úkon " do auta " dělá tak párkrát do měsíce . Je spousta lidí, se kterýma se musí lidi dřít daleko víc než se mnou , ale u nás se na to bude brblat pořád . Takže ono tak asi nebude úplně o tom jak jsem hrozně tlustá a jak mě neunese . Měla by si to přiznat , jenže místo toho si pořád bude říkat svoje . Takže až se vrátím v neděli zase k sobě , tak si koupim čokoládu a hezky bez výčitek si jí sním :D .

Je mi podivně

24. ledna 2018 v 16:12 Leden 2018
Dneska je mi od samýho rána hrozně divně . Vlastně to začalo už včera , šla jsem spát o něco později než jsem zvyklá, protože jsem se dívala na film , ale zabrala jsem až po půlnoci . Obvykle vstávám v 7 , ale dneska to fakt nešlo , ještě,že nechodím do práce a můžu vstávat v kolik chci . Ještě včera večer jsem si slibovala , jak se pojedu podívat do města a jak pak ještě uklidim- zlatý voči . Nemám sílu na nic a nic se taky neuskutečnilo . Horko těžko jsem se donutila aspoň vyjet na procházku po sídlišti ,abych se aspoň trochu probrala , nepomohlo to . A jako "dárek " jsem si přivezla cosi zapáchajícího na kole .

Po poledni jsem byla na počítači a tv jsem měla puštěnou jako kulisu , ani jsem nevnímala co dávají pořádně - vím jen to,že rozlosování nějaký nový fotbalový soutěže. Koukla jsem se na to, co to je a v záběru byl ten můj bejvalej kamarád , vysmátej jak lečo . Je totiž tiskovej mluvčí fotbalový reprezentace a občas se v televizi objeví . Už se fakt musím smát - neuniknu mu, ať se snažím sebevíc . Šla jsem si lehnout , protože spánek jak známo léčí , nezabrala jsem , i když se mi spát chtělo .

V průběhu odpoledne se vyjasnilo a už delší dobu svítí sluníčko , který láká k procházce , vím,že bych asi měla vyjet ,ale zároveň se mi nechce a taky už bude za chvíli tma . Nejsem ve svý kůži ani trochu . Zítra jedu k rodičům - volit prezidenta ,ale hlavně proto ,že v pátek jdu k doktorce na něco jakože 30 letou prohlídku , prostě takovou tu komplexní , už jsem tam dlouho nebyla . Moje doktorka je taková , že nikoho pořádně nevyšetří a je vůbec zázrak , že mi vezme krev ,ale stejně mám z toho blbej pocit - nejsem zrovna hubená , možná mám vysokej krevní tlak a bůhví co ještě . Pak zase máma bude na koni , že mám hubnout a já zas v nervech .

Ale jedno udělám už dneska večer - už mám připravenej svůj čtecí koutek a dortík ( tak co možná poslední den , kdy se můžu beztrestně nacpat , tak proč ne ) . Rozsvítím si , zatáhnu závěsy, naliju si něco dobrýho k pití a to všechno špatný nechám venku a bude mi fajn . Tak mi držte palce , ať se to podaří !

Jak se žilo v lázních

22. ledna 2018 v 12:57 Leden 2018
Jako malá jsem jezdívala do lázní s doprovodem , zhruba od 4 let , ze začátku i 2x za rok . Bylo to takový fajn a ráda bych popsala, jak to tam tenkrát chodilo . Lázně byly ve východních čechách , takže jsem to měla skoro až přes celou republiku . Vždycky se jezdilo na měsíc a nebo na 6 týdnů , to když jsem byla po operaci a potřebovovala jsem intenzivní rehabilitaci . V lázních bylo několik lázeňských pavilonů podle diagnóz a podle toho, jestli s váma jel doprovod nebo ne . Já patřila na Neurologii na pavilon M . jak jsem psala jezdila jsem s doprovodem , konkrétně s mámou .

Tenkrát tam byly podmínky , který by si dnešní maminky asi neuměli představit , ale nám to nějak nepřišlo - jedna koupelna na celý patro a společný wc bylo samozřejmý . Většinou jsme bydleli na pokoji po 4 , takže já s mámou a další dítě s mámou . Samostatný pokoje měli jen ti, hodně postižený třeba s epileptickýma záchvatama atd. Vím, že i já jsem toužila po samostatným pokoji ,ale poprvé mě bylo přáno snad až v mých 15 ( asi za věrnost organizaci :D ) . Nicméně vždycky to bylo bez problémů a je to o dohodě s těma druhýma na pokoji. Někdy se jich tam vystřídalo i víc , protože tam to nebylo tak,že jeden turnus - jeden pokoj. S někým jsme třeba byli pár dnů , s někým týden a s někým celej ten měsíc . Většinou jsme spolu byli i mimo pavilon - chodili jsme spolu ven atd . A nikdy jsme problém s nikým neměli , což bylo fajn , protože bydlet s někým problémovým by byl očistec . Jen škoda ,že je to opravdu malý městečko a mimo léčebny , tam nebylo žádný kulturní vyžití , takže i když jsme šli někam bez spolubydlících , tak byla velká šance ,že je stejně po městě někde uvidíme . No, prostě ponorka za těch x týdnů už doléhala na všechny časem . Rodiče se starali o svý děti , takže nebylo potřeba ani tolik zdravotních sester jako jinde , i když tam samozřejmě taky sloužili 24 hodin , kdyby něco .

Co se týče náplni dne , tak jsme se fakt nezastavili - 2 x denně cvičení , bazén, podvodní masáž nebo perlička , magnet , zábal do parafínu a pár vyvolených i hipoterapie ( to mě bavilo nejvíc ) . Všude nás doprovázeli rodiče . Ze začátku jsme všechny děti dostávali stejnokroje - kostkovaný košile a punčocháče, dokonce nám dávali i spodní prádlo , všichni jsme vypadali stejně , ale nemuseli nám rodiče dávat tolik oblečení a všechno to vyprala prádelna . Bylo to docela praktický , i když to někomu může dneska připadat zpátečnický .

Na pavilonu byla taky školka s učitelkama a dalo se tam zajít mezi procedurama . Do školy se muselo docházet na jinej pavilon , kde byly děti samy , bez rodičů, vždycky to byly 2 - 3 hodiny denně , čeština , matika a pak přírodověda nebo tak . Nebyla to taková ta klasika a většinou bylo víc ročníků pohromadě , jak to bývá , prostě, aby se pobytem moc nezameškalo a taky na konci pobytu se dostávalo jakoby slovní vysvědčení . Co si pamatuju, tak se známkovalo málo a domácí úkoly snad vůbec , nebo jen něco malýho, záleželo na učiteli . Taky bylo fajn docela,že jsem přišla i mezi jiný děti , i když ony mě většinou brali jako cizáka , ale je těžký když jste tam pár týdnů , odjinud a zase odjedete, zapadnout . Nakonec už mě pak učila máma sama , vyfasovali jsme z mojí školy učení a bylo . Ono ta docházka do školy hodně brala čas na procedury a všechno to bylo moc na honem, aby se to za ten den všechno stihlo . Takže učit se "doma " bylo i časově výhodnější .

V týdnu se pořád něco dělo , ale horší to bylo o víkendech - někdo, kdo bydlel blízko dostal propustku a odjel domů , ale většina zůstávala . V sobotu se pouze cvičilo a to bez rehabilitační sestry , každej jen s rodiči , byl magnet, parafín a tuším bazén , dopoledne . V neděli už byl pouze magnet , protože ten běží pořád , takže k němu nemusel nikdo být . Neděle byly krutý a i když člověk šel ven, nebo do místní cukrárny, bylo to hrozně dlouhý a auto jsme u sebe neměli , že bysme si někam zajeli na výlet .

I přesto to bylo hrozně fajn , vždycky tam přijeli lidi, co jsem znala i jsem si našla pár kamarádů ( většinou tam byli hodně postižený děti , který třeba ani nemluvili , takže ten výběr jsem měla dost zůženej ) . Naše mámy se taky kamarádili a kolikrát v létě jsme seděli venku před pavilonem a jen tak si všichni povídali . Mělo to něco do sebe. Tenkrát ještě nebyly tak rozšířený mobily a o nějakým netu jsme si mohli nechat zdát , takže mimo koukání na tv v pokojích se nedalo po večeři nic moc dělat . Mámě se tam taky líbilo , starala se doma o mě a nechodila do práce , takže přišla taky mezi lidi a hodně si chválila , že nemusí vařit a že po jídle jí stačí jen umýt příbor :D .

Občas tam s dítětem přijel i tatínek , což bylo zajímavý i co se týče společných wc a koupelen , protože se při stavbě jaksi nepočítalo s otci , ale dalo se to , navíc si myslím,že v tý přesile žen se styděli víc než my . Tátové vždycky byly takový osvěžení , i když se nás celkem stranili ,ale to chápu . Navíc kolikrát tam byl jen jeden táta ,neměl si s kým pokecat a jinej chlap tam nebyl . Takže tu osamělost často řešili návštěvou hospody :D . Taky tam občas někdo přijel s dvěma dětma , to když ty druhý a zdravý sourozence neměli doma na tu dobu v lázních kam dát , takže jezdili všichni . Bylo zajímavý ,že i ty zdravý děti , taky musely absolvovat procedury, i když třeba ne všechny jako my .

Takže tak , neměli jsme takový dobrý podmínky jako mají v lázních teď , co se týče ubytování , že to nebyl žádnej komfort ,jak to známe dneska , ale šlo to i tak a možná i k sobě měli lidi o to blíž .

Osobní obavy

22. ledna 2018 v 9:59 Téma týdne
Strach je emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Doprovázejí ho neurovegetativní projevy, zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, bušení srdce, zvýšení krevního tlaku, někdy husí kůže. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí nebo ohrožení, která má jedince připravit na útěk, únik nebo obranu.

Musím se přiznat , že jsem docela úzkostná ,takže strach vnímám asi víc intenzivněji než ostatní . Po pravdě mám strach z každý blbosti nad kterou by jinej jen mávnul rukou . Bojím se změn , vystupováním a mluvením před lidma . Mám nízký sebevědomí , takže se i tak trochu bojím sama sebe . Bojím se,že si nikdy nenajdu přítele a budu pořád sama . A pak takovej ten normální strach , kterej má asi každej a to je : o svoje blízký . Ale o sebe jsem se nikdy nebála , V podstatě strach ovlivňuje celej můj život .

Ale zároveň strach taky vyhledávám - miluju horory , tajemno a paranormální jevy . A v neposlední řadě se lidi bojí i mě - vážně , jsem člověk, kterej na první dobrou rozhodně nezanechá ten nejlepší dojem a tím nemyslím jen vozík , protože pořád některý lidi to berou jako něco z čeho je potřeba mít strach . Jsem silná introvertka , takže nemluva s věčně zamračeným obličejem , kterej vyvolává otázku : není ti něco ? a přitom se tak tváříte normálně . Většina okolí se na nás pořád dívá jako na ty podivný , ty, který se s nikým nebaví a vybočení z řady automaticky vyvolává strach . Je zajímavý ,že z extrovertů lidi strach nemají , ti jsou v pořádku a nejsou terčem posměchu . Stane se někdy v budoucnosti , že tyhle povahy budou rovnocený ? Ráda bych napsala,že o to strach nemám , ale ono to asi tak nikdy nebude .

Sněží , budu opět vězněm ?

20. ledna 2018 v 13:31 Leden 2018
Sedím ve svým pokoji a jsem na víkend u rodičů. Jestli ovšem zítra odjedu není tak jistý . Padá totiž sníh a docela intenzivně a proč bych nemohla odjet ? Protože naší ulici zásadně nikdo neuklízí , chodníky, ba ani silnici , což jsem nikdy nepochopila . Jsme slepá ulice , všechny silnice prohrnutý jen ta naše nikdy . Patřím pod obytnou zónu, jenže ta ůklid zase hází na sídliště, ke který je ta zóna propojená , takže nikdy nikdo se nemůže dohodnout . Nechce se mi věřit, že by si nikdo jinej nestěžoval , ale je to asi tak, že už to nemá cenu urgovat , když to na sebe hází jako malý děti .

Co je horší, je ale nájezd pro vozíčkáře k baráku - nikdo ho neuklízí, je pravda,že tam bydlí spoustu starších lidí a po jednom ,ale řekněme si to upřímně - proč bych já to dělal když na vozíku nejsem a nájezd nepotřebuju . Jinak jinej vchod do domu není . Je pravda,že na vozíku jsme v celým baráku jen dva , takže se nikdo nepřetrhne . Jen jednou jedinkrát tam ten nájezd zametal nějakej pán , hezký, ale stejně během dne zase zasněžil .. ale aspoň ho už kdosi vyslal . Nechápu - ví, kdo v tom baráku bydlí a asi těžko někdo vezme lopatu a bude odhazovat :( . Tolikrát už i naši to tam uklízeli , ale zase nebydlí tam se mnou, takže zase napadalo . Nebo to opravdu mají dělat obyvatelé i když v našem případě "sotva lezou " ? Tohle mě neskutečně vytáčí a hlavně to chování " vedení " je to boj s větrnými mlýny . A každej rok stejný . Nemůžu se dostat z baráku, nemůžu si dojet nakoupit nic . Jeden velkej stres a to můžu bejt ráda ,že můžu někam odjet pryč , bejt tam pořád , tak nevim v takových podmínkách . "Nejlepší " si tam nastěhovat barák plnej špatně pohyblivých , ještě udělat byty pro jednoho, takže tam nikdo nebydlí s někým schopnějším než je třeba on sám a starejte se v zimě sami .

Chtělo by to , aby se spojilo víc lidí ,ale jak říkám - vozíčkáři jsme jen dva, tak proč by se do toho zapojovali i jiný,že jo a ani ten druhej vozíčkář není nějakej akční a já už vůbec , že bych něco vedla . Chtělo by to někoho dominantního , kdo se nebojí a kdo by byl hodně slyšet .

Přikládám fotku z loňska . Klasickej nájezd v zimě , bez komentáře ..

Můj život s asistenty

18. ledna 2018 v 12:40 Leden 2018
Asi jako každej vozíčkář jsem i já potkala osobní asistenty , i když trochu jinak než většina . Na základce jsem byla integrovaná ,ale pojem asistence jsem vůbec neznala , protože v tý době prakticky ještě neexistovala . Nikoho jsem ve třídě neměla - jen máma mi o velký přestávce chodila dávat svačinu a pomoc mi na wc . A šlo to .

S tím pojmem asistent jsem se seznámila až na střední škole. Byla jsem ve škole pro tělesně postižený a tam je měli , respektive jen ten, kdo ho opravdu potřeboval . U nás ho měl můj spolužák , kterej nechodil , nemluvil, nedokázal se najíst ,ale navzdory tomu byl hodně chytrej . Dostal asistentku - mladou slečnu . Celá naše třída se s někým takovým setkala poprvé , takže začátky byli docela rozpačitý a slečna nám tam docela i vadila , bylo to divný,že tam je někdo navíc . Všechno to změnilo když se kluci zeptali , jestli když je s náma i o přestávkách , donáší učitelce, co děláme . Ŕekla ne , takže jsme jí vzali na milost :D . Já si s ní rozuměla asi nejvíc- byla taková tichá, umělecky zaměřená , ale dokázala se zároveň i rozjet , přesně na moje gusto.

V druháku už jsme jí neměli , ale nechala se tam zaměstnat jako vychovatelka ve družině , takže jsme se občas potkali a povídali jsme si . Na její místo přišel tentokrát asistent , kluk o 3 roky starší než já a ten byl úplně jinej - takovej flákač ,ale mě se to líbilo ,že nebyl takovej vážnej - učitelům teda moc ne :D . Brzo jsme se skamarádili ( vždycky jsem tíhla spíš k zaměstnancům než ke "klientům " ) a byli jsme nerozlučná dvojka , což se opět nelíbilo okolí , protože techtle mechtle mezi žákem a asistentem byly zakázaný, i když nám oběma bylo tenkrát přes 20 . Nicméně nic jsme spolu nikdy neměli , i když jsme byli dost pod drobnohledem a moc nám to okolí nevěřilo .

Škola skončila a já se nastěhovala na takový tréninkový bydlení - klasika- vařit si sama , uklízet , dojížděla jsem na angličtinu . Prostě připravit se na život . Tam jsem měla asistenty , který studovali vysokou, sice trochu jiný než ty ve škole ( přece jen asistent pedagoga a osobní asistence je něco jinýho ) ,ale byli fajn, taky takový akčnější atd. a doprovázeli mě na různý akce kam jsem chtěla , jen pokaždý to byl někdo jinej a to se mi moc nelíbilo , pořád si na někoho zvykat , mám radši stálost . Jiný asistenty jsem měla i na odjezdy k rodičům . Jezdívala jsem vlakem z Prahy do Plzně a pak ještě 30 km domů , tak mě doprovázeli na nádraží . Každej pátek .

Další setkání s asistencí a zatím poslední bylo když jsem se nastěhovala k sobě do bytu a Praze jsem dala valé . Nikoho jsem tu neměla a neznala a tak jsem zkontaktovala místní charitu , aby mě pomohli začlenit se a ukázat kde co je . Jedna asistentka za mnou chodila jednou týdně na hodinu a půl tuším a vždycky jsme někam vyrazili . Ukázala mi jak jezdit autobusem , protože v Praze jsem jezdila jen metrem , navštívili jsme pár výstav, muzeí a takhle . Jako nebyla špatná, ale byla jsem z Prahy zvyklá na jiný chování . Tam byli mladý, akční a tahle ? sice taky mladá , ale jiná , moc vážná , žádný nápady , prostě jen dělala svou práci a nic navíc jako to dělali ti ostatní .

Časem už jsem všechno věděla co a jak a nebylo kam už jezdit , tak jsem asistenci zrušila - ta slečna mě hrozně nebavila . Než ke mě přišla , tak mi říkali ,že Veronika je nejmladší asistentka ,co mají a že mám štěstí,že jsem vůbec nějakou dostala , protože jich mají málo , takže jsem si říkala, že to bude fajn . Já chápu ,že ne každej je aktivní extrovert ,ale tohle bylo spíš depresivní , nic mi to nedávalo a ještě za to platit . A občas mi přišla i taková drzá a podivná . Byla jsem zvyklá na něco jinýho z Prahy. Na parťáky ,ale tahle partačka být nemohla, aspoň z mýho pohledu a asi ani já jsem jí k srdci nijak nepřirostla . Možná to bylo i tim,co měla ta charita za klienty - starší lidi a důchodce , takže ona se tak chovala i ke mě jako k seniorce , ačkoliv nás věkově dělilo jen pár let . Už i já jsem se jí občas snažila "rozproudit" ,ale nešlo to . Nevím, jak moc mohla ovlivnit, aby to bylo lepší nebo ne . Třeba ty vnitřní pravidla u nich jsou opravdu takový bez šťávy a nebo jí to takhle vyhovovalo i osobnostně , těžko říct . Upřímně - tahle osoba mě vůbec nechybí a byla jsem ráda ,že jsem asistenci celkem brzo odřekla . To jsem radši další "taje " města objevovala sama .

Ale musím přiznat ,že jinak se mi stýská i dneska po těch lidech - hlavně po těch školních asistentech. Fakt tam byli všichni hrozně super , i když nebyli zrovna " vaši ". Neříkám,že jsem si jich ve škole nevážila ,ale člověk to bere jako samozřejmost ,že jsou milý , nejsou tolik sešněrovaný a kdyby to šlo, ráda bych ty časy vrátila , prožít to všechno znova . Člověk je na něco zvyklej a bere to jako normu ,že to tak mají všichni ,ale pak se objeví nějaká ta "Veronika",prostě úplnej opak a je to tvrdý vystřízlivění .

Co koupit mámě k 60 ?

16. ledna 2018 v 19:35 Leden 2018
Za měsíc bude mít moje máma 60. narozeniny , takže opět vyvstala otázka : CO KOUPIT ? Jsou to kulatiny a tak má člověk zakodováno , že něco drahýho a lepšího . Jenže co ? máma ta řekne,že nic nechce a že všechno má . Nemá ani nějaký koničky , což to ještě víc komplikuje . Nečte , nemá ráda ruční práce , nemaluje , nic nesbírá, není na kosmetiku , nic . Dokonce nepije ani víno nebo tak . Má ráda křížovky, ale knihu křížovek jsem jí dala na Vánoce . Napadnul mě poukaz někam ,ale na to samotná nemám peníze , i když možná s něčím přijdou sourozenci , takže bych i jim peněžně přispěla . Chtěla jsem jí dát i něco jen za sebe .

Nezbylo než zapátrat po internetu a k mýmu překvapení , taky dost lidí nevědělo , co dát ženě k 60 . Zmiňovali nádobí do kuchyně ,ale to mě připadá takový jako , že jí vidím jen u plotny . Nicměně mám ráda humor a našla jsem hůlku pro důvodce se zvonkem :D . Váhala jsem, jestli si to objednat, ale nakonec jsem to zavrhla , protože nevím, jak by to vzala . Rozhodně jsem nechtěla kupovat něco se 60 , protože toho dostane dost a dost a taky mi to přijde málo nápaditý . Tahle věc hned napadne jako první každýho . A napadlo mě koupit dekoraci a rovnou takovou tu kovovou lucernu .

Ráno jsem vyjela do města , ale nikde jí neměli , byla jsem snad v 6 obchodech a nic . Jasně, mohla bych si jí objednat po internetu , ale mám to radši, když to vidim a můžu si to odnést hned . Taky mám pořád takový obavy ,že to nedojede včas a nebo se to cestou rozbije . Takže dneska jsem musela něco koupit , protože mám ráda, když je pak už klid . Byla jsem ve městě víc jak 3 hodiny a lucerna nikde . Nakonec jsem koupila velkou konev tu z obrázku a zítra do ní dokoupím mámě její oblíbený kafe .

Dokonce už ani nemám pocit,že bych jí měla koupit ještě něco a že je to málo . Je zbytečný soutěžit s někým , kdo dá lepší dárek, o tom to není . A když někdo dá ? může se to stát ,ale rozhodně se z toho nezhroutím . Je to stejně tak nějak jen v našich hlavách, že to musí být něco top . Já jsem spokojená a mám radost,že už jsem dárek nakoupila :).

Bohužel intuice nezklamala

15. ledna 2018 v 11:35 Téma týdne
Vnitřní hlas - čili intuice . Někdo jí má a někdo ne . Spousta lidí vidí někoho a na první dobou odhadne, jakej ten člověk bude , i když ho třeba v životě neviděli . Třeba já jsem byla dneska ráno se ostříhat . Nemám svou kadeřnici a ani to tam tak nechodí , tak nikdy nevím , kdo na mě vyjde . Tak nějak se mi to jedno , hlavně,že se ostříháno .

Přijela jsem tam před otevírací dobou a hned jak se paní blížila či spíš možná ještě slečna , bylo mi jasný, že to nebude nic fajnovýho . Byla jsem objednaná na 9:30 a přede mnou byl pán . Kadeřnice na pána za celou dobu nepromluvila , ani žádnej pokyn " držte hlavu "nebo tak . Už to bylo podivný , protože kadeřnice většinou mluví až moc . Pak jsem přišla na řadu já - ještě jsem ani nedojela k místu a už na mě začla , že nemam umytý vlasy . Vlasy si přímo tam mýt nemůžu , protože s vozíkem to nejde . Vlasy jsem měla umytý z domova ,ale protože nosim zimní čepici , vždycky se mi pod ní nějak znusí a vypadá to ,že je mam mastný . Tak jsem jí to řekla a ona furt řeči a že mě teda milostivě vezme ,ale,že by se na mě taky mohla vykašlat . V tu chvíli , kdybych měla jinou možnost jet jinam, což bohužel nemám , otočim se a odjedu. Navíc tam byla sama,takže nešlo přejít třeba k její kolegyni . Většinu účesu mám strojkem , paní si na nějaký něžnosti rozhodně nepotrpěla a div mi neudělala strojkem do hlavy díru a opět ani slovo- jen naštvaný brblání , že mam hrozný vlasy .

Na konci mi naštvaně řekla , že si mam odjet kam chci a tim chtěla říct, ať už vypadnu. Tak jsem rychle zaplatila a na cestu mi opět doporučila , ať si příště umyju vlasy a ani neřekla nashledanou . Já neměla slov a do hádek jsem se taky nechtěla pouštět , protože to nemělo cenu . Ale ostříháná jsem a to je hlavní . Tady se bohužel moje intuice , že to bude stát za to potvrdila na 1000 % .