Červen 2017

Den na dvě věci

30. června 2017 v 18:45 Červen 2017
Dnešní den je fakt šílenej . Dnes je to rok, co jsem ztratila jednoho svýho velkýho kamaráda , byla jsem do něj vždycky blázen , takže o to ta ztráta byla těžší . Rozdělila nás dálka a práce. I když se snažíte na to nemyslet, tak "milej" facebook vám to rád připomene a hned ráno na mě jukla naše společná fotka a pod ní snad ten nejdojemnější rozhovor nás dvou tenkrát na rozloučenou .

Poté přišel tátovi doporučenej dopis, je soukromej podnikatel a máme zámečnictví . Před lety dělal nějaký ženský kovovou bránu k baráku , líp řečeno k jejímu letmímu sídlu na Šumavě . Má za manžela cizince a žije v Bruselu . Paní po 4 letech přišla na to,že se jí na vratech odlupuje barva a celkově,že je to ofláknutý . Táta jí napsal , že už je ta doba promlčená , načež přišel dneska dopis od advokáta . Naprosto mě sejří, že na nás hned pošle advokáta , normální člověk by to snad řešil nějak jinak , telefonem, písemně , ale tahle nanda jde na to natvrdo . Evidentně chce ukázat ,že má na to prachy , přitom táta má pravdu . Hold když má prachy , dá se vyšťourat kde co . Nikdy na nás nikdo žádnýho advokáta neposlal ( to bysme mohli spíš my , protože ne každej za odvedenou práci platí , pár lidí, kdo dluží dlouhodobě taky máme, ale asi jsme moc hodný ) a dovedete si představit doma to ovzduší ..

A do třetice - byl u nás můj 5 letej synovec jako každej pátek, moje máma si ho bere ze školky po obědě a je tu do odpoledne , než si pro něj přijede jeden z jeho rodičů . Najednou nahlásil,že se mu chce kakat a běžel na wc, bohužel to nestihnul a nadělal si do kalhot .. samozřejmě měl průjem a " omluvil " to tim,že už ho bolí bříško asi hodinu ,ale nechtěl nám to říct , celej barák plnej smradu a já už nevěděla , jestli se smát nebo brečet . Prostě den na h.... a to doslova.

Neznámej prostor

26. června 2017 v 14:34 Téma týdne
Strach z neznámýho ? tak to je téma pro mě jako dělaný . Asi jako každej mám i teď strach z doktorů , tedy přesnějc řečeno z jejich úkonů . Potřebuju vědět do detailu ,co bude nebo nebude dělat a podobně . Ale ten klasickej strach z bílých plášťů jsem nikdy neměla , protože od mala jsem se díky nemoci pohybovala mezi nemocnicema a doktorama .

Pak je tu jen strach z neznámýho v rovině introverta . Nedělá mi dobře přijít někam , kde nikoho neznám nebo neznám to prostředí . Například mě děsí i spát někde jinde než doma , což je zase pozůstatek z mýho několika ročního nedobrovolnýho pobytu na internátech . Za necelých 14 dní mě čeká hodně velká zatěžkávací zkouška , ze který mam velkej strach . Můj táta má 60. narozeniny a pojal to tak,že jsme si pronajali chalupu někde v nějaký malý vesnici s tím,že tam naženeme veškerý naše příbuzný a bude se tam x dní slavit a rovnou spát ( z čehož 2 rodiny přijedou už v pátek a budou tam s náma po celou dobu ) . Což je pro mě úplný peklo . Navíc nejsem vůbec nějakej slavící typ ( ani nepiju alkohol,ale možná tam i z toho začnu :D ) . Barák plnej lidí, včetně malých dětí a já nebudu mít ani svůj pokoj , kam bych si zalezla ( pokoj budu sdílet s rodiči ) . Musím tam bejt ty celý 3 dny , protože nemam řidičák a domů mě nikdo nepoveze , jak už mi bylo oznámeno . Nevim, jak to tam vypadá , nic a to mě děsí .Kdybych tam aspoň měla někoho sobě věkem, ale nemám : jsem suveréně nejmladší ze všech dospělých a pak už jenom ty děti, ale ty jsou zase moc malý .
Asi se vám to zdá směšný ,ale introverti mě snad pochopí , takový akce jsou nanic . Už jen ty lidi, neustálej hluk a nemáte kam utéct před tim , to mě neskutečně vysává. Držte mi palce ,ať přežiju .

Nevyžádaná pomoc

22. června 2017 v 15:41 Červen 2017
Jsem ráda, že jsou lidi, který mi chtějí pomoc opravdu , jenže někdy ta pomoc není zas tak dobrá . Tenhle tejden jsem stála řadu u pokladny v supermarketu . Koupila jsem si pár drobností a jednu velkou flašku s pitím. Platím , dávám všechno do tašky a natahuju se pro flašku . Najednou se za mnou ozve nějaká starší paní a ptá se, jestli s tou flaškou nechci pomoc. Vim,že to zvládnu sama a tak říkám,že ne,že to zvládnu . Nicméně paní se nedá odbít a začíná jakože mi s ní přece jen pomůže . Nebezpečně se mi přiblížila k tašce jakože mi jí tam dá sama . Už se mi stalo ,že lidi v rámci svojí aktivity mě začali hrabat v tašce , což úplně nesnášim a tentokrát jsem si řekla , že se jen tak nedám .Zvýšila jsem už hlas a asi dost, protože se na mě dívala jak pokladní , tak i lidi u další pokladny a opět důrazně,že ne . Načež teda couvla a neřekla ani popel a já odjela .

Vim na 100% ,že ostatní mě tam měli za mrchu když ta hodná paní mě chtěla pomoc a já jí odmítla ,ale kde je psáno ,že se musí ta pomoc vždycky přijmout ? Stejně mám pocit,že to paní udělala jen kvůli svýmu dobrýmu pocitu . Jak by se líbilo vám , kdyby cizí člověk se vám chtěl hrabat v tašce ? a kromě toho už na to mám vlastní systém , kdy tam co a jak dám, aby se mi tam všechno vešlo . Snad jedno NE stačí a ne, aby to zkoušela dál . Nepatřim ani mezi ty, který by se snad styděli si o tu pomoc sami říct to vůbec , koneckonců logicky : kdybych taková byla , tak těžko bych jela nakupovat sama bez doprovodu , protože jinak bych si toho asi moc nekoupila . A taky nejsem taková ,že by mě hrdost nedovolila si někomu říct o pomoc . Snad jsem nebyla poprvé nakupovat a už vím, co zvládnu sama a co ne a když něco nejde, tak si rozhodně nehraju na hrdinku ...

Proto : až budete někdo z vás chtít pomoc někomu handicapovanýmu ,věřte,že ne znamená ne .. víme na co máme a na co ne a hlavně nám nelezte do tašek , ať to myslíte sebelíp .

Bez čeho nežiju

19. června 2017 v 12:57 Téma týdne
Nikdy se nevzdám čokolády , nikdy, nikdy, nikdy ! Nejúžasnější věc , co člověk objevil . Jasně , člověk z toho tloustne ,ale ta chuť . Pak taky miluju studený kakao, což je vlastně taky čokoláda .. aby to nebylo jen o jídle , tak se nikdy nevzdám možnosti číst knížku , jezdit se dívat na fotbal , jen tak ležet na zádech a přemýšlet o nesmrtelnosti brouka . Nikdy se nevzdám toho , že jednou se dostanu na tu nepokořenou hranici 150 cm i kdyby by mě měli natahovat . Nevzdám se krátkýho účesu , kterej si pěstuju od svých 9 let . Černýho oblečení , ve kterým se cejtim nejlíp . Nevzdám se mýho sarkastickýho pohledu na svět . Nevzdám se svýho image . Nikdy se nevzdám svýho vozíku ( i když bych ráda ) . Nevzdám se naděje, že ti, kterí tu už nejsou ,že je na tom druhým břehu snad někdy uvidím . Nikdy se nevzdám toho,že jednou budu mít to lehokolo , který se mi stále nedaří sehnat . Nikdy se nevzdám toho, že lidi, který mi z nějakýho důvodu odešli ze života se zase vrátí a všechno bude zase jako dřív .
A hlavně se nikdy nevzdám myšlenky ,že jednou bude svět bez válek, terorismu , strachu , hladu , chudoby atd. Vim,že je to naivní , ale zkusme tomu uvěřit .

První dojem

15. června 2017 v 18:25 Červen 2017
Už jste někdy přemýšleli , jak působíte na ostatní při takovým tom prvním dojmu ? Já musim říct ,že na lidi nepůsobim asi zrovna sympaticky . Moc nemluvim , nedokážu se usmát a vozejk taky zrovna za 1 nedává . Jsem taková ledová královna, půsbim dost odtažitě a možná i namyšleně . Myslim si,že i dost lidí už mě pak nevyhledá , pokud dávají na první dojem . Jsem taková nijaká , ale potřebuju víc času se aklimatizovat a toho druhýho víc poznat , což málokdo je schopnej počkat . Ale to,že nepatřím na pohled mezi ty příjemný neznamená ,že jsem horší .

Je docela zvláštní ,že já se většinou u prvního dojmu u druhýho člověka vždycky strefím , prostě na první pohled vím, jestli to půjde nebo ne . Jsem melancholik a ti mají takovej vnitřní dar ( a vůbec všichni ty "vnitřně žijící " ) to poznat .

A co vy ? jak si myslíte,že působíte na ostatní ? A dokažete druhýho na první pohled odhadnout ?

"Boží " lidi

12. června 2017 v 14:46 Červen 2017
Dneska jsem přijela z města a u hlavního vchodu domů stály nějaký dvě paní . Myslela jsem si, že je to nějaká návštěva a nebo sociální pracovnice . Bydlim v baráku, kde jsou lidi se zdravotníma problémama , takže by to nebylo nic zvláštního . Všimli si mě a jedna na mě začala,že na mě zvonila a jestli jsme se spolu už bavili .. vůbec nevim, co se mi v tom mozku odehrálo ,ale řekla jsem jí dokonce přijmení ve smyslu toho jestli zvonila na Hrachovou . Paní nebyla "sociálka" či návštěva ,ale začala mi ukazovat nějakej letáček , takže mi bylo jasný, co přijde - někdo od "boha ". Jsem ateista a tak jsem řekla,že to nechci ,ale stejně mi to vnutili . Docela lituju toho,že jsem dneska vyjímečně neměla na sobě metalový triko , protože bych mohla říct něco ve smyslu , že já jsem spíš na toho druhýho a možná by i odešli . Pak obě začali ty konverzační věci jakože je tady na bydlení klid, hezký okolí, blabalabla .. Což zase nemám ráda jako introvert , protože small talk je pro osoby jako já smrtící záležitost . Nevěřili byste jak rychle jsem navzdory postižením rukou dokázala odemknout , jen, abych se jich zbavila :D. Měla jsem obavu, aby nešli se mnou dovnitř a neotravovali tady další lidi , ale naštěstí ne . Jak jsem zjistila byly to Jehovistky . U těch bylo vždycky známý ,že se dali poznat už dopředu podle oblečení , ale asi už lidi prokoukli a jdou na to chytřeji a oblíkají se míň nápadně .

Je zvláštní,že se na mě takový lidi dost lepí , asi si myslí,že člověk s handicapem musí přece věřit v někoho a nebo si myslí,že mám nízký IQ a myslí si,že budu slabá "kořist ". Vždycky si to od nich vezmu ty jejich letáky atd .,ale zahodim do nejbližšího koše . Zbývá jen doufat ,že příště u dveří nepotkám nějakou opravdovou soc. pracovnici nebo návštěvu a nebudu je chtít pustit dovnitř :D

V bazénu

10. června 2017 v 16:12 Červen 2017
Rozhodla jsem se,že udělám něco pro zdraví a hlavně svojí fyzičku , Domluvila jsem se s mámou a jeli jsme cca. 30 kilometrů do plaveckýho bazénu . Musím upozornit ,že jsem plavec, ale jen v místech, kde si dokážu stoupnout na nohy ( jak známo , voda nadnáší a tak i nechodící ve vodě chodí ) . Problém je,že měřím jenom kolem 150 centimetrů a nikde nemají "mojí" hloubku , teda pokud nepočítám dětský broudaliště ,ale to je zase moc málo :D .

Nicméně v tomhle bazénu už to znám a tak jsem sebrala odvahu , pomodlila se , ať se neutopim a jeli jsme . Půjčujou tam pro neplavce takovou tu žížalu pod sebe ,ale mají jen jednu , takže se muselo vyjet včas, bejt tam mezi prvníma a doufat,že bude k námí ( vlastní plavecký pomůcky se tam brát nesmí ). Takže velkej adrenalin a to ještě nejsem v bazénu :D , naštěstí jí měli .
Pak už jen do šatny a sprchy , kde je zvláštní , že můžu zůstat na svým vozíku , což je málokde kvůli hygieně , ale zřejmě takovej ten vozík do sprchy nemají . A hlavně nedomyšlený , jak se s normálním vozíkem vysprchovat ,že jo , což řešim tak, že pár kroků ke sprše dojdu a máma mi pomáhá . Plavčík mě pak u bazénu sveze na takovým tom sedátku přímo do vody .

Máma na mě čekala dole a první co bylo " jé tady je vody " ! Je taky malá a tohle bylo to poslední, co bych chtěla slyšet . Tak dvě , kdy nevystačí ani jedna z nás pořádně, "super" ,no :D , Nicméně z boje se nemá utíkat, nasadim "žížalu " a jdu na to . Bylo tam jen pár lidí a většinou malý děti, který se učili plavat, takže jsem tam skvěle zapadla :D . Je to hroznej nápor na tělo pro mě - nejsem na plavání zvyklá , ta voda je na mě studená , takže se nedokážu uvolnit a hlavně plavu úplně blbě , takže záda a krční páteř dostávají zabrat ( jsou bolavý i bez bazénu ) , takže nevěřte ,že plavání pomáhá na bolavý záda . Ale co je pro mě nejhorší je to , že tam není nikde, kde si odpočinout , takže já celou dobu plavala , cvičila s nohama nebo šlapala vodu . Víc jak 30 minut tam nevydžím v tý vodě .

Asi jsem zhýčkaná těma rehabilitačníma bazénama - všude madla atd. Jednu chvíli jsem dokonce navštěvovala ve škole rehabilitační bazén s posuvným dnem a to byl pro mě ráj . Naštěstí my všichni byli malý a tak to nikdo neměl jako brouzdaliště a vyhovovalo to tak všem . Chápu , že veřejný bazény to mají jinak a že kvůli mě neupustí vodu , ale je to těžký hlavně na psychiku , když víte ,že nedosáhnete ani na zem a ani ta " žížala" mě ten pocit bezpečí moc nenavozuje . Určitě by se mi dělalo všechno líp , když bych se cejtila , že se nic nemůže stát , ale potřebovala bych tu jistotu někde, kde vystačim , zdokonalit se v tom pohybu a pak jít do "velkýho " , ale to se těžko stane. Jedině tam jezdit co nejčastějc a časem si zvyknout . Jinak nevim co jinýho , hlavně se nebát !

Dobrý skutek

8. června 2017 v 15:02 Červen 2017
Jsem asi naivní, ale i v dnešní době se snažím dělat dobrý skutky . Mám z toho fajn pocit, když někoho potěším maličkostí , třeba když někoho pustím před sebe , nebo počkám ,aby mohl někde projet atd . Taky je mi hrozně fajn, když mě třeba někdo pomůže , například když mi něco podá atd.

Včera jsem se vydala do centra města . Byla jsem na mostě , kde je úzkej chodník a nechala jsem projet cyklistu , hned mi mi za to poděkoval a mě bylo dobře na duši . Pak jsem zase potřebovala pomoc já - jela jsem po chodníku , kde byly u kotejneru pytle s odpadkama , jenže byly po celým chodníku a nedalo se projet , na chodníku žádný sjezdy, že bych to mohla objet a tak jsem musela čekat. Naštěstí za mnou jel pán na kole , věděl, co se děje a začal ty pytle dávat na stranu . Hodně jsem mu děkovala , protože jinak nevím, jak dlouho bych tam musela stát. Pokračuju dál v cestě, jedu po stezce pto chodce a naproti mě jde nějaká starší paní , o hůlce a hodně pomalu . Posilněná tím dobrem jsem se rozhodla,že zastavim a nechám jí projít - jakože pán mi udělal dobrej skutek a já ho teď udělám někomu dalšímu . Paní za nějakej čas prošla a nic ! Byla hodně slušně oblečená a bylo vidět ,že se sebe dbá , dívala se mi do očí a neřekla ani slovo . Jasný , člověk když udělá dobrej skutek , tak nečeká oplátku, ale pitomý poděkování říct mohla , tak jsem z toho byla docela rozmrzelá . U takový paní bych to fakt nečekala . Ale asi to je pravda , že čim víc navrh huj, tak vestod fuj . Lidi, co vypadají obyčejně poděkujou , ale paní madam mlčí , nebo si myslela,že čekat "půl hodiny" než přejde je automatický ? . Člověk by právě od takových "nemohoucích " čekal odezvu , ale slušnější jsou ti zdraví, je to zajímavý .
Zamrzelo to, ale jsem odhodlaná dělat dobrý skutky i dál .

A je to správně

5. června 2017 v 14:38 Téma týdne
Od mala jsem byla hodně závislá na svojí mámě , začalo to poté, co jsem, se v necelých 4 letech vrátila z lázní , kde jsem byla čtvrt roku . Z tamnějšího režimu ( byl rok 90 ) jsem měla poměrně dlouho psychycký následky ( koktání .atd . ) V tý době mě máma tvrdila , že už takhle mě nikam samotnou nedá , což i dodržela . Ještě 17cti se mnou jezdila do lázní na pavilon, kde byly děti s rodičema ,ale mě to nevadilo .

Pak jsem skončila základku ( měla jsem 2 roky odklad ) a nastoupila jsem na internát pro zdravotně postižený . Bylo to při škole , kde jsem dodělala pár let základky , takže jsem naprosto věděla, jak to tam funguje a rozhodně mě to netěšilo . V ných očích to bylo jen o něco lepší než tenkrát v lázních , jasně jsou tam lidi s postižením a nemůže to bejt klasickej intr , ale vůbec se mi tam nelíbilo . Vycházky jen 1 x tejdně , režim alá vězení a celkově o odpoledních nuda . Nikdy jsem nechápala , proč jsem tam musela bydlet když jsem bydlela 25 kilometrů odtud . Bylo mi řečeno,že hlavně kvůli samostatnosti . 2 roky konečně utekly a já mohla jít na další školu a intr .

Na další školu jsem hrozně chtěla a byl to můj životní cíl, na intr už moc ne, ale vzhledem k tomu, že mě a domov dělilo téměř 200 kilometrů už i já jsem chápala , že to tak bejt musí . Je pravda, že to nebylo lepší než doma opět ,ale už jsem taky byla starší , všechno kolem starání se o sebe jsem už uměla sama a hlavně oproti tomu kasárenskýmu režimu na minulým to bylo o dost volnější .

Po skončení školy jsem navíc dostala možnost vyzkoušet si sama bydlet nanečisto přímo v areálu školy . Musím se přiznat,že jsem měla ze začátku strach bejt odkázaná sama na sebe , i když jsme měli možnost se na někoho obrátit . A vůbec obstarávat si jídlo, uklízet , docházet sama do školy , jezdit metrem.. všechno bylo pro mě nový a nezvyklý ,ale zvládla jsem to . Po skončení jsem byla necelej rok doma s rodičema a taky to bylo fajn si odfrknout od těch "pobyťáků " Navíc jsem už byla na čekací listině na byt , takže jsem věděla,že to tak nebude napořát .

Jednoho dne den D přišel a nabídli mi byt v Plzni 1+kk , ale prostornej a pořád lepší než nic . Z toho už jsem strach neměla , k rodičům to mám 30 km , soběstatnosti už jsem se naučila a jestli jsem zvládla Prahu , tak Plzeň s prstem v nose . A tak už tu budu na podzim 7 let . Bylo mě 23 let , což je celkem málo a znám hodně lidí postižením , který ač jim bude 30 , stále bydlí s rodiči. Jasně chápu to je těžký najít byt a je důležitý mít i štěstí , ale většina je bohužel vězněm svých rodičů . " Náš Pepík by to nezvládnul a co já bez něj " tohle je častej argument , ale myslim , že naprosto zbytečnej . Proč nedat svýmu nemocnýmu dítěti šanci žít normální život ? já vim,že tyhle osoby by žít zvládli úplně sami , ale rodiče jsou proti . Nebo taky oni sami " děti " se nechtějí vzdávat rodičovskýho pohodlí .

Ze začátku jsem taky měla mamku za tu zlou, co si dovoluje mě někam šoupnout na intr a vůbec od sebe, ale dneska vím,že to bylo jedině správně a bez toho bych nikdy nebyla na tom, kde jsem teď . DÍKY, MAMI !

Chci kolo

2. června 2017 v 13:50 Červen 2017
Tak mě napadlo, že chci kolo . Nikdy jsem nebyla žádnej vášnivej cyklista, ale už cejtim,že je na čase začít , mít lepší fyzičku a hlavně - moje stehna už vypadají jako přistávací plocha pro letadla :D . Jako člověk na vozíku potřebuju kolo speciální . Za mlada jsem měla klasickou tříkolku ( neudržim rovnováhu ) a přestala jsem na ní jezdit snad kolem 15 týho roku , protože co si budeme povídat - bylo mi už trapně . Od tý doby jsem nikdy žádný kolo neměla .

Zajímavý je, že moje negativní stanovisko ke tříkolkám trvá dodnes . Buď jiná alternativa kola nebo nic , tříkolku už nikdy . Přes svýho bejvalýho spolužáka , kterej jezdí na kole závodně jsem zjistila,že existuje lehokolo , v jeho a v mým případě lehotříkolka . Nápad fajn , ale, kde to sehnat. Ty profi kola stojí kolem 100 tisíc , dá se požádat o peníze přes nadaci, ale nejsem typ, co by žebral a hlavně vím,že než by mě to třeba schválili může to bejt třeba až na půl roku, kdežto já to potřebuju co nejdřív , taky dokud je slušný počasí atd .

Začala jsem tedy aktivně hledat vhodný kolo v internetových bazarech , jenže pokud měli tříkolku ,stála nehorázně moc , nebo byla pro větší osoby ( jsem trpaslík ) a nebo rovnou hned prodaná . Moc nechápu , k čemu je zdravým lidem tříkolka , když oni mají možnost volby a já ne ale nevadí .. holt je to hodně populární a chce to každej , čimž moje šance ubývají . Nakonec jsem našla nějakou skupinu , kde se bazarujou věci pro tělesně postižený , nikdo ho sice neprodával , ale dostala jsem typ na jednu firmu , kde se dá pořídit kolo na míru kolem 30 000,- , což už by šlo . Jenže zase je tu problém - firma ze Štemberka a já jsem se západu čech , ideální by to bylo si to nejdřív vyzkoušet ,ale kde ? všechno je ode mě daleko . Tyhle věci by měli bejt normálně dostupný , ale v ČR zatím nejsou .

Je fajn,že takový věci pro nás existujou , ale často je to pro nás nedosažitelný , jak finančně , dálkou k výrobci , tak i tim, že těch výrobců je hrozně málo . PS: kdybyste někdo třeba věděl nějakou firmu , která tohle dělá a je finančně rozumná , dejte mi vědět :) .