Můj život s postižením

18. května 2017 v 16:27 |  Duben 2017
Dětská mozková obrna , přesnější označení je spastická kvadruparéza - to jest moje nevyléčitelný postižení . Spastická značí ,že je zvýšený svalový napětí a celý tělo vlastně pořád v křeči a kvadruparéza, že mam postižený všechny 4 končetiny , což mě řadí mezi tu nejtěžší formu a taky tu nejčastější . Narodila jsem se v 6 a půl měsících, nevážila jsem ani kilo a při porodu jsem měla hodně vážných komplikací , mimo jiný krvácení do mozku a několikrát mě museli oživovat. Moc šancí na přežití jsem prý neměla a pokud jo, podle doktorů jsem měla zůstat mentálně na úrovni 3 měsíčního dítěte , neměla jsem mluvit atd. Prakticky jen ležet a slintat. Tohle se jim nepovedlo- mentálně jsem naprosto v pořádku a dokonce mluvim bez vady řeči, což je při týhle diagnoze celkem vzácnost .
Je ironie, že mě z inkubátoru propustili s tim,že vše časem doženu a jako úplně zdravou . Až v roce a půl se přišlo na to, co mi je a to na základě toho , že sama moje máma dala podmět, aby mě vyšetřili . Doktoři se jí vysmívali,že mi nic není a jen hysterčí . Přišla prohlídka na neurologii a nemilosrdnej ortel - nikdy nebudu chodit . Jak to tenkrát za komunismu bylo, tak mě měli rodiče odložit do ústavu , ale naštěstí si mě nechali . Nikde tenkrát žádný informace co to vůbec je to DMO nebyly a tak nezbylo , než se učit vlastní zkušeností. Začala jsem cvičit Vojtovu metodu, což je vlastně mačkání reflexních bodů , muselo se cvičit nejmíň 5 x denně za mýho brekotu , protože to bolelo . Sice mě to nerozchodilo , ale díky tomu jsem se dokázala dostat aspoň do kleku ( až do 4 let jsem se jen plazila ) . Kolem školky jsem začala chodit s chodítkem a kolem 13 let jsem se dostala na francouzský hole , což už je maximum .
A jakej je takovej život ? úplně normální , snad jen okolí si muselo zvykat. Pocházim z malýho města a je jasný ,že třeba 7 letý dítě vezený na kočáru budí pozornost . Lidi spíš mámu litovali a zároveň obdivovali . Co se týče mě , beru to jako normální věc , proč taky ne, když jsem nic jinýho ani neznala . Naše rodina dokázala vydržet spolu ( a dokonce i táta, což v takových situacích bejvá málokdy ) , starší sourozenci se za mě nestyděli a brávali mě ven za svýma kamarádama , prostě ani jsem neměla šanci postřehnout,že jsem "jiná " Normální rodina . Chodila jsem do normální školky se zdravýma dětma a posléze i do školy a to i v době, kdy se integrace teprve rozbíhala . Úžasný dětství , fakt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama