Lázně - peklo na zemi

18. května 2017 v 16:20 |  Březen 2017
S mým postižením jdou ruku v ruce i lázně , kam jsem jezdila od svých 3 let a právě o těch prvních bych ráda napsala .
Do smrti na to nezapomenu . Pro dnešní dětský pacienty neuvěřitelný,ale fakt to tak bylo a v tý době asi všude.
Psal se rok 1990 , byly mě necelý 4 roky a já měla nastoupit nejmíň na 4 měsíce do lázní někde ve východních čechách , zatimco jsem ze západních . Původně jsem měla jet s mámou jako doprovodem , ale chybou doktorky jsem jela sama . Byl to celej pavilon dětí s neurologickýma vadama od 3 do 6 let . Ptáte se, jak to tam chodilo ?
Dostala jsem od mámy ušitej polštářek , aby mi tam nebylo smutno , sestry mě ho hned zabavili,že se nedá omýt a už jsem ho nikdy neviděla . Můj pokoj tvařila jedna obrovská místnost, kde nás spalo asi 15 , jedna kovová postýlka za druhou , toť vše . Návštěvy se moc nedoporučovali , abysme se moc nerozrušovali , všude na oknech mříže . Stejný ústavní stejnokroje byly samozřejmostí - kostkovaná košile a punčocháče i spodní prádlo nám dávali . Jedinej náš majetek byly boty . Když nám došel balíček z domova museli jsme ho rozdat ostatním dětem a nic nám nezbylo . Sestrám jsme říkali tety , ale moc si nás nevšímali . Při procedurách nás nechávali sami , natáhli budík a když zazvonil zase přišli. Nikdy nám nečetli pohádku na dobrou noc . Nosili jsme pleny bez ohledu na to, jestli jsme uměli na nočník nebo ne ( asi proto, aby s náma neměli tolik práce ) . Byla tam školka ,ale nepamatuju se,že by si s náma hráli,ale asi jo . Pamatuju si jen řvoucí televizi až u stropu . Ven jsme chodili pouze po areálu a nás nechodící dali do velkýho kočáru někdy i po 6 dětech. Vevnitř na pavilonu jsme se buď plazili po zemi a nebo lezli po kolenou . Kočáry nebo vozejky tam neexistovali a občas nás sestry jen někam přenesly.
Když mi rodiče volali z domova , tak jsem to pokaždý celý probrečela, že chci domů . Jednou pro mě po čtvrt roce přijeli a odvezli si mě , doma jsem měla psychický problémy, kdy jsem se počůrávala a začalala koktat , což naštěstí časem zmizelo . Nikdy nepochopim k čemu bylo tenkrát dobrý dát někam samotný svoje postižený dítě na takovou dobu a ještě s takovým režimem . Psychicky to to dítě úplně rozloží . Prostě PEKLO NA ZEMI . A to můžu bejt ráda,že vůbec jsem se měla ke komu vrátit , protože bylo běžnou praxí ,že dost dětí tam žilo celoročně . I teď po tolika letech mám z toho husí kůži .
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 MirekC | Web | 22. října 2017 v 9:26 | Reagovat

No tak to se ti nedivím. Byl jsem teď tři týdny v Darkově a byl to "zážitek z vůně". Mimochodem bez efektu. :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama